Jak nám etiketa praví,
starší musíš pustit sednout.
Všichni, co jsou zdraví,
chtě-nechtě musejí se zvednout.
Důchodci jsou tady v právu,
sedačku si přivlastňují.
Nebudu já dělat krávu,
pryč svůj zadek odsunuji.
Ovšem, jak říkala moje máma:
"Dobré skutky nutno potrestati!"
To je pravda dobře známa,
za slušnost se tvrdě platí.
V tramvaji jsem včera jela,
do dveří se babka hnala.
Po místě se rozhlížela,
do akce se ihned dala.
Nestihla jsem hnouti brvou,
berlí na mě poklepává,
po ruce jsem byla prvou,
do klení se ihned dává.
Bohužel, jak je tomu u mě zvykem,
reflexy mám značně zpomalené.
Osudovým mi to bylo okamžikem.
Holí jsem já schytala,
silný úder do páteře.
Trapnost ovšem nastala,
když mě potom skříply dveře.
Omámena velkou bolestí,
na pláč jsem se nezmohla.
Z tohodleho neštěstí,
zastávka mi pomohla.
Když se dveře otevřely,
hubou rozryla jsem nástupiště.
Lidé nahlas smát se chtěli,
na důchodce"kakám" příště.
Dotkne-li se mne berličkou,
pozná mých rukou sílu..
Zatočím s každou babičkou,
jejího života utnu žílu.
Svou křivdu furt v hlavě mám,
proč na slušnou jsem si hrála.
V hlavě stále přemítám,
proč já se na to nevysr ...!!
Žádné komentáře:
Okomentovat