"Nechci být sám."
"Ach, proč jsem tak sama?!"
"Ahoj, Vy jste tu sami?"
"Hm, jsme."
"Tak, co kdyby, když jsme tu všichni sami, co kdybychom tu byli spolu?"
"Jako my tři?"
"Nejen my tři, ale my všichni."
"Tak jo, čím víc nás bude, tím nám bude líp." Řekly si jednou příbory a sešly se ve dřezu. A od té doby, pokud neshnily nebo je někdo neumyl, tam leží na sobě a jsou spolu. Tak takovouhle pohádku neznám. Snad ani bratři Grimmové, a to byli pěkní saďouři. Ale ani ti by nevymysleli tak podlou, krutou a "hněvvyvolávající" povídku.
Ale na světě existují jistí lidé, známí též pod pojmem "moji spolubydlící", kteří bez špetky slitování namíchají tenhle koktejl zlosti. Koktejly jsou samy o sobě dobré, ale když se jich překoktejlute, tak je to k pobli..í. A že se Vám to stane rychle, když tohle (viz obrázek nahoře) absolvujete každý týden. Zkrátka, jistí lidé (ano, stále myslím těmi "jistými" lidmi své spolubydlící) zřejmě vypnuli Prostřeno před koncem, protože jinak by věděli, že umýt nádobí znamená včetně příborů.
"Marceli, umyl jsi to nádobí?"
"Jo, umyl."
Dívka jde do kuchyně, pohlédne do dřezu, lapá po dechu, nosem jí unikají drobné obláčky páry a oči se jí podlévají krví.
Tak asi nějak takhle bych napsala scénář, kdybych o tom natáčela film. Film s názvem "Nasrání na počkání".
Hezký večer, ja si jdu namazat chleba talířem, jelikož nože stále odpočívají na dně dřezu ...
Žádné komentáře:
Okomentovat