MHDrama

Metrem z práce jezdívám,

"tajně" pozoruji tváře lidí.

Zvláštní věci občas zažívám,

co málokdy se vidí.

Třeba tuhle při úterku,

během odpolední špičky,

žena zapomněla malou dcerku,

na peróně u lavičky.

Dveře už se zavíraly,

když to nebožačka zjistila.

Děcku do očí se slzy draly,

matka skoro rozum ztratila.

Do skla zběsile bušila,

amokem zatemněná mysl.

Odjezd vlaku křikem zrušila,

byť slova postrádala smysl.

Zjevem připomínajíc ohnivou saň,

vřítila se na nástupiště.

Hořkou zaplatila daň.

 Pozor dá si příště.

Děcko čapla za kapuci,

jak pára se vypařila.

Oživení pro všechny cestující.

Jízda, co se vskutku zdařila!!

"Dobrý den, nešlo tudy JARO?!"

Povím Vám příběh letošního roku.

Kalendářně jaro se psalo.

V reálu vzdáleno na sto kroků.

Počasí, co prostý lid sra.o!

Ranní teploty pod nulou značně,

během dne potemnělá obloha.

Lidé prahli po paprscích lačně,

pomalu obracejíc se na Boha.

Zimní kabáty ještě na velikonoční hody,

frňáky mrazem otupělé.

Stále v led proměněné vody,

Pokaženy jarní plány smělé.

Na drátech prokřehlé vlaštovky,

medvědi ještě v zimním spánku.

Na nohou teplé šponovky,

těla promrzlá od vánku.

Od nosu táhnou se nudle,

lidské schránky ztuhlé do morku.

S vítáním jara byli jsme vedle,

sněhuláci stále stojí na dvorku.

Opravdu nemohu to pochopit.

Ptám se tedy, kde se jaro zapomnělo.

Otěže již mělo uchopit,

teplo by to vskutku chtělo.

Prý dostaví se o víkendu,

já v to pevně věřím.

Že až vyjdu na verandu,

přijde i k mým dveřím.

Jinak, ať si mě nepřeje,

jestli se znovu zapomene,

přijdou zase závěje,

jež nejsou v dubnu nechtěné.

Pro letošek bylo zimy dost,

je čas na změnu období.

Jinak popadne mne zlost,

raději ať mě více nezlobí.

Já jsem sice zimomilec zarytý,

ale všeho příliš škodí.

Duben sněhem zakrytý,

zlobu ve mě rodí.

Inu, nezbývá než tiše čekat,

s pleteným kulichem v záloze.

Zda latinu již bude sekat,

slunko zjeví se na obloze.

Budu čekat pod peřinou,

ať při tom ještě nenachladnu,

dokud mrazy nepominou.

Jinak jistojistě brzy zvadnu.

Jaro, držím ti oba palce.

Na uvítanou mažu chlebíčky.

Jsi naše poslední šance,

jak rozjasnit zkřehlé tvářičky.

Chtivě po tobě prahneme,

nesmíš nás v tom nechat!

Bez tebe nejspíš zdechneme,

nezvládneme více čekat!!

Tupé kupé

Jedna dáma z Trenčína,

chtěla si žíti blaze.

To byla ta příčina,

proč platila tak draze.

Do ranního vlaku sedla,

tašky dala na sedadlo.

Než poslední řízek snědla,

kdosi bere za dveří madlo.

Do kupé vešla snědá žena,

pokynula mírně hlavou.

Usedla tiše jako pěna,

ládovala se tučnou stravou.

Vlak kodrcal se krajinou.

Na ženu lehký spánek padl,

ochromena opojnou vidinou.

Zatímco osud jinak cesty kladl.

Před Mělníkem otevřela víčka,

po kupé se rozhlédla.

Panika zachvátila její líčka,

smůla si na ni zasedla.

Ta tam byla žena snědá,

za okénky hustě lilo.

Ve tváři smrtelně bledá.

Bohužel, už pozdě bylo.

Pomateně soupravami běhá,

zlodějku dychtivě hledá.

Tíha na bedra jí lehá.

Varováním byla kůže snědá.

Průvodčí rameny krčí,

ženu amok popadá.

Jak zuřivý pes na něj vrčí,

jen ztěžka se teď ovládá.

Zkoprnělá na peróně postává.

Slzy po tváři jí kanou,

do naivek si pozdně nadává.

Osud zasahuje další ranou.

Po mokré dlažbě noha se smýkla.

Koleje se zlostně chvěly.

Ona jen v panice kvíkla.

Nohy do kolejiště jí sjely.

Houká vlak, brzdy kvílí,

čas na chvíli se zastavil.

Lidé v tvářích jsou bílí,

nemilosrdně vlak ženu popravil.

Není radno v kupé spáti.

Za příklad si toto berte.

Nikdy nevíte, co může se státi.

Na spánek raději ser.e!!

Šíp Ková

V zemi nedaleké teskno bylo,

mělo to prostou příčinku.

Bez dětí tam královské duo žilo.

Žhavé noci míjely se účinku.

Jednou král vzal si modré boby,

v ložnici to ožilo.

Pominuly smutné doby,

nemluvně se zrodilo.

Na svět děvče plavé juklo,

s modrou krví v žilách.

Celé království se mžikem shluklo,

Juchalo, jak jen to bylo v jeho silách.

Tři stařeny nad kolébkou se kloní,

pod vousy si něco melou.

Zatímco dítě slzy roní,

vykládají mu budoucnost celou.

Co předpověděla tahle senilní lůza?

První osud z karet věštila,

druhá prohnaná byla čůza.

Třetí jen oči hrůzou třeštila.

Poté nasadily si Kosmodisky,

čaply svoje honoráře.

Protézy odložily do dentální misky,

Šátkem zakryly svraštělé tváře.

Za čas na babky se zapomnělo.

Děvče osmnáctku slaví.

Opatrnosti na vědomí bráti mělo.

Místo požívání trávy.

Na večerní bazén-party,

o jehlu se píchlo.

Rozdány byly osudu karty,

celé království rázem ztichlo.

Hudba dohrála, i ptáci zklapli.

Lidé v tom okamžiku usnuli.

Jen tři kapky krve na zem kápli.

Ani roupy už se nehnuly.

Okolo hradeb rozrostlo se houští,

trny ostré, jako Horstův nůž.

Jen paprsky slunce křoví pouští.

Hledá se manuálně zručný muž.

Životy mužů vyhasly v trní.

Mnoho porazila vlastní lenost.

Některé ještě teď ruce brní.

Jiní měli toho zkrátka dost. 

Na velikonoční pondělí,

z lesa vynořil se propocený rom.

Alkoholem posilněn ještě po neděli.

Ulevil si za nejbližší strom.

Do rukou vzal motorovou pilu,

co "půjčil" si od souseda.

Jal se ihned k dílu,

počala trnová koleda.

Vzduchem létaly třísky,

mísily se s jeho potem.

S cigaretou mezi pysky,

prořezal se "živým" plotem.

Ve věži sličná děva ležela,

zraky mu z ní přecházely.

Touha v srdci hořela,

ručky si sáhnout na děvče chtěly.

Pravačkou proplesknul tvářičky,

tak, jak učila ho to babička.

Vyrazil jí při tom dvě stoličky.

Inu, vloudila se drobná chybička.

Otci volá o spásnou radu,

jak vzkřísit spící pannu.

S vidinou vyženěného hradu,

jál se do rozmnožování klanu.

Jazykem polechtal jí mandle krční,

děvče rázem procitlo ze spánku.

Oba byli lidé struční,

děvče záhy přišlo o blanku.

Když to viděl otec král,

ranila ho mozku mrtvička.

Beethoven mu tehdá hrál,

když do země spouštěla se rakvička.

Královna matka sbalila si kufry,

z konta vybrala tučnou sumu.

Na dceru mávla mezi futry.

Žízeň zahnala flaškou rumu.

Do týdne byla holka obtěžkána,

u plotny trávila své dny,

na pospas muži ponechána.

Rozplynuly se její dětské sny.

S každým rokem děcko nové,

s každým děckem nové kila.

V pokladně docházely "love".

Se silami u konce byla.

Jednou, hajný kolem se hnal,

sukni vytáhla si nad koleno.

Na koníka ji ihned vzal,

všechno on měl dovoleno.

Na děti se vykašlala,

s hajným za hranice zdrhla.

Za svobodou se lačně hnala,

do podnikání se vrhla.

Muž s dětmi zůstal sám,

v alkoholu utápěl svou zlost.

Propadl hazardním hrám.

Za minulostí pálil most.

Vzal si starou Bágovou,

sic byli oba rozliční.

Díky dávkám byli za vodou.

Dežo zdraví z Matiční.

Na závěr jedno malé poučení.
Máš-li ve financích zmatek,
vykašli se na učení.
Stačí "kvalitní" sňatek!!

Pjasátková

Leží prase v komoře,

čeká dokud neumře.

Přežralo se zrní drti,

přišla chvilka jeho smrti?

Leží, heká, občas chrochtne,

všichni ví, že brzy zdochne.

Oči šedí zamlžené,

famrář už se k chlívku žene.

Sekera již sviští vzduchem,

prasátko je mimo duchem.

Nemůže se na to dívat,

začne různé bohy vzývat.

Nastala tma a chmurné ticho,

vyprázdnilo se prasete břicho.

Nikdo neví, co se děje.

Žaludek se strachem chvěje.

Jak je na tom naše prase?

Když sekerka zasekla se.

Stádo vepřů v koutě brečí,

ztuhnutá jsou a v kruté křeči.

Co myslíte přátelé?

Co to prase nesmělé?

Přežilo to, nebo ne,

chudák prase nevinné.

Žije stále, nebojte se.

Se stádem se stále pase.

V opilosti farmář minul,

sekl se do nohy, brzy zhynul.

Prase klíčky hbitě čaplo,

zhaslé světlo opět zaplo.

V chlívě bylo rázem pánem,

což skončilo dalším ránem.

Přišel totiž řezník starý,

vepřík bral se na máry.

Ovaru z něj bylo mraky.

tlačenky, jitnice a jelita taky.

Řeklo by vám to prase chtivé.

Že večery jsou pomíjivé.

Rána jsou však krutá dosti,

pomstichtivá a plná zlosti!!

Snow-holka

O půlnoci pod jabloní,

pod tou hvězdnou oblohou.

Došlo tehdá k oplodnění.

Celá zem je na nohou.

Přesně po devíti měsících,

za ranního kuropění.

Bez léků bolest tlumících.

Děvčátko se na svět kření.

Pleť bílá jako sníh,

vlasy barvy havraní.

Ublížit jí, byl by hřích.

Kdopak děvče ochrání?

Dítě rostlo jako z vody,

otce často nevídalo.

Rád si zalez hospody.

A matku to zabilo.

Nelenil otec dívenky,

truchlil jenom chvilinku.

A ze své staré milenky,

udělal si manželku.

Stará ženská po přechodu.

Dívce záviděla mládí.

Byla třikrát po rozvodu,

lidé neměli ji rádi.

Krutý plán se v hlavě líhne.

Děvče musí z kola ven.

Otec, ten k ní tuze tíhne.

Kazí jí to celej den.

S myslivcem tajně kula plány,

jak se zbavit dcerušky.

"Nápadné jsou bodné rány

průstřel hlavy od pušky."

V lese byla zanechána,

na pospas zvěři divé.

Osudu svému ponechána.

Vyvázne to děvče živé?

Vloupala se do sstarého srubu.

Cizím oběd sežrala.

Žíňkou otřela si hu.u.

Etiketou se moc nesra.a.

Sedm malých mužíků na postýlky civí.

Kdo se to tam drze válí.

Zlostí se jim tváře křiví.

Nakonec nechali si cizí holku,

co sežrala jim večeři.

Jednu židli dali ke stolku.

Nejsou přeci pozéři.

Ráno, když odešli do dolů,

přišla k jejich domku sešlá babka.

Holka zanechala úkolů.

Koupila od stařeny jabka.

Štrůdl, že z něj upeče.

Do jednoho zakousla se.

Krk jí v mžiku oteče.

Sedm malých týpků rakev nese.

Jeden zaškobrtnul o kámen.

Horskou stezkou vedla cestička.

Spadla tíha z jejich ramen.

O zem rozbila se rakvička.

Děvče slupky z hrdla plive.

Její srdce opět bije.

Zhatily se babky plány křivé.

Sněhurka stále žije.

Zrcadlo vyhodila oknem ven.

"Takhle to nejde dále,

člověk nemá nikdy klidný den."

Zabila se na Rudé skále.

Sněhurka klofla starého sira.

Co měl haldy prachů.

Své nevěry před ním kryla,

strachem z finančního krachu.

Trpajzlíkům znárodnila chajdu,

kdyby po rozvodu zchudla.

"Vidíte tu starou rajdu?!"

Konstatoval vzadu Šmudla.

Tahle zlatokopka ukrytá

natolik je rozohnila,

když vzala jim i koryta.

Odplata jí dohonila.

Jednoho dne navečer,

trpajzlíci obsadili její sídlo.

Konec bylo jejích her.

Jedem dochutili její jídlo.

Bok po boku oni tam vládli.

Na podzim vyhlásili  republiku.

Dukáty jim do dlaní spadly.

Není nad to, mít z prd.le kliku!!

Odneste si z toho poučení:

"Kdo zapomíná na přátele,

ať není pro něj překvapení,

pošlou-li ho do jetele."

Perníček ... a vychytralý Jeníček

V neznámém kraji hojný les.

Statné stromy, mraky hřibů.

Kapradí a vůkol, rudý vřes.

Tam dal se příběh do pohybu.

Na vesnickém bále,

děvčata chasníky loví.

Svému panenství dávají vale,

za hospodou v křoví.

Dřevorubec unésti se nechal,

mezi dívčinými kolínky.

Příliš na to chlapec spěchal,

teď aby šel pro plínky.

Skromná svatba, věno žádné,

bílé šaty, oblý břich.

Nečekají je chvíle snadné,

ani jednoho z nich. 

Než nadáli se staří kmeti,

do chatrče u lesíčka.

Přibyly dvě malé děti.

chlapeček i holčička.

Žena byla na pracáku,

muž jen chudý dřevorubec.

Hypotéka na baráku,

dluhů plný ranec.

Žena vymyslela krutý plán.

Jak zbaviti se hladných krků.

Muž byl do lesa hnán.

Děcka dala se do breku.

Uprostřed lesa zanechal děti,

jak poručila mu žena.

Se sekyrkou domu letí,

osud do rukou vzala Mařena.

Jako každá správná žena,

myslela na zadní vrátka.

Cestička kameny posázena.

Domů vrátila se holátka.

Žena zuří, ruce vzpíná.

Jaký to má ona pech.

Na hlavu muže padá vina,

za tenhle ten neúspěch.

Druhý den ta stejná štace,

ovšem bez kamínků v kapse.

Vede děvče, vede chlapce.

"V hlubokém lese dětí zbav se!"

Na kraj noc se snáší.

Děti na pařezu sedí.

Temný les je nocí straší.

Že jsou v háji dobře vědí.

Bratr na vysokou jedli leze.

A v tom náhle zavolá.

"Nedaleko tamté meze,

v okně světlo plápolá."

Vydali se za světélkem,

že na cestu se poptají.

Ztraceni v tom kraji velkém,

domů cestu neznají.

Chajda jako z pohádky,

místo došků perníčky.

Z cukru šraňky ohrádky.

Štěstím zkoprněly dětičky.

Perník hltají plnými doušky,

omítku olizují,

marcipán až za oušky.

Nocí větry dují.

Ze dveří vyhrne se bába,

kdo jí okusuje domek.

Mařenka v kolenou je slába.

Zkoprněly, jako stromek.

Babka zve je na večeři,

dětem oči září.

Babka očima si je měří.

Pohostině se tváří.

"Jezte, moje děti milé.

Jen co hrdlo vaše ráčí.

Poslední je to vaše chvíle."

K peci pomalu si kráčí.

"Hošku, lopatka už čeká."

Vybízí babka Jeníčka.

Slastí při tom heká.

Prohnaná to babička!

Neschopného on ze sebe dělá.

Že ať babka mu to ukáže.

Velkou chybu babka dělá.

Jeník se s ní nemaže.

Do pece jí chvatně strčí,

mezi žhavé plameny.

Mařka za pecí se krčí.

Hlodá sladké odměny.

Babka v žáru už se smaží.

Jeník okolo poskakuje.

Další polínka do ohně háží.

Do pekel stařena pluje.

Na ramena nohy berou.

Utíkají širým polem.

Z vejšky na ni se.ou.

Sledováni starým vo.em.

Na rozcestí husopaska odpočívá.

Dvě běžící děti zdraví.

Jeníček se vlevo dává,

Mařena se cukrkandlem dáví.

Přiřítí se dědek sešlý,

ptá se, kam ta děcka běžela.

"Tudy žádný děcka nešly."

Husopaska dělá deb.la.

Po chvíli to dědek vzdává.

Pod vousy si drmolí.

"Nahluchlá že je to krá.a.!"

Otáčí se s nevolí.

Na prahu domku zjevily se "ztracené" děti.

Matku skolily mdloby.

Otec pro Diazepam letí.

Zbytečně kopal jim hroby.

Matka upila se k smrti.

Otce srazil dostavník.

Mařka u tyče se vrtí.

Z Jendy je teď plukovník.

Na závěr prostá rada:

Jámy není radno kopati,

objeví se drobná vada.

Předpoklady neplatí!!