V hustém křoví vrabec sedí,
marným bojem vyčerpaný,
do prázdna mu oči hledí,
křídla trním rozedrány.
Kdysi křídly škádlil mraky,
teď je svázán okovy,
pozorujíc volné ptáky,
na pozadí modré oblohy.
Užíval si lehkost bytí,
na nebi se pyšně vznášel,
prý, že ho nikdo nechytí,
vlastní vinou ptáček pošel.
Kdo v oblacích si létá,
musí býti bdělí,
osud své cestičky si splétá,
jinak, než byste chtěli.
Na mysli to stále mějte,
byť budete sebevýš,
lehkomyslnosti sbohem dejte,
pevné zemi buďte blíž!!
Žádné komentáře:
Okomentovat