Jedna paní povídala,
že prý jednu holku znala,
co celé dny na rožku stála,
sukně rudá ve větru jí vlála.
Ta lásku nikdy nepoznala,
i když si jí tuze přála,
bez úspěchu se za ní hnala,
až to nakonec vzdala.
Srdce obehnala skála,
ona nové role se jala,
stala se jednou z mála,
co na potkání klukům dala.
Jak s loutkami si s nimi hrála,
na lehkou váhu všechno brala,
na venek spokojená se zdála,
ve skutečnosti sama sobě lhala,
protože se příliš bála,
že by málo milovala.
S osudem po svém se prala,
ovšem, pak se ta věc stala.
"Jaká?", lačně jsem se ptala.
Potajmu se holka vdala,
starýho Paštiku za muže si vzala,
těšila se i z toho mála,
jako svíčka štěstím plála,
občas prý se i smála,
než ta příhoda se stala.
Nebohé děvče zachvátila spála,
i přes to, že léky do sebe prala,
mladé tělo jí zcela rozedrala,
zatímco vichřice za okny vála,
ona klidně spala.
Nakonec věčnost z ní břemeno sňala
ze spánku už se neprobrala ...
Žádné komentáře:
Okomentovat