Krnovské děvče

Jedno děvče z Krnova,

vydalo se do hlavního města.

Že prý začne od znova.

Osudová to byla cesta.

V hlavě měla smělé plány,

strategie vskutku stručná.

Okouzlovat chtěla pány,

co mají konta tučná.

Výstřihy až po kotníky,

minimální délka sukně.

Temně rudé plné rtíky,

dala se do díla pěkně.

V barech do rána sedávala,

od mrkání ztěžklá víčka.

Zadarmo se nedávala,

není žádná levná pičk..

Sem tam přišel úspěch,

občas zbylo zklamání.

Párkrát chytla výsměch,

jak ty chlapi nahání.

Za rok jí to omrzelo,

na Prahu se vykašlala.

Zpátky domů se jí chtělo,

 jistou zkázu zažehnala.

Vrátila se do rodného kraje,

za kasu si v Lídlu sedla.

Na slušnou si teďka hraje,

na nohy se opět zvedla.

Přehodnotila svoje cíle,

pozměnila chybnou taktiku.

Na rozdávání měla píle,

věří v jinou praktiku.

Chcete vědět, co to bylo?

Zřejmě vrtá vám to hlavou.

Co to děvče objevilo?

Inu, našlo cestu pravou.

Na chlapi se vypšouknula,

zbytečná to honička.

Žlučí lidem trochu hnula,

když stala se z ní lesbička!!

Kdo jinému jámu kopá ...

Do jámy prý padá ten,

kdo vykopal ji jinému.

Nebuď čéče zaslepen,

to je víra k ničemu.

Starej Dežo kopal jámy,

měl to jako zaměstnání.

Ovšem ten už není mezi námi,

díky maličkému zaváhání.

Jednou takhle díru hloubil

a v nestřeženém okamžiku,

byť kamión dlouze troubil,

rozmáz Deža na paštiku.

Děravou měl Dežo paměť,

nenavlékl si reflexní vestu.

Včera otevřeli jeho závěť,

sám vybral si do pekel cestu.

Manželce dal starej krumpáč,

dětem prošoupaný holínky.

A že byl to srdcí lamač,

neopomněl milenky.

První nechal chatu na Sázavě,

druhý zase svoji audinu.

třetí barák na Šumavě,

vykašlal se na rodinu.

Vdovu z toho trefil šlak,

milenky si pískaly.

Nasedly na první vlak,

vyzvedly, co od něho získaly.

Pět dětí u jeho hrobu stojí,

čelíčka svraštělá notnou zlostí.

Křivda, ta se těžko hojí,

když duše tvé se zhostí.

Jámy kopej s rozumem,

bezpečnost měj na paměti.

Až tu jednou nebudem,

ať jen v dobrém mluví o nás děti.

Eště, jen tak pro pořádek,

ta odrhovačka o Božích mlýnech.

Šťastné konce patří do pohádek,

přemýšlejte dobře o svých činech.

Okolo chodící Pešek

Chodí Pešek okolo,

nedívej se na něho.

Kdo se na něj koukne,

tomu jednu loupne.

Lidi všeobecně nemá rád,

jako malý neměl si s kým hrát.

Mladí se mu posmívali,

děti se ho zase bály.

Pro sebe si cosi mumlal,

zatímco si palec cumlal.

Místo trička nosil šaty,

ušmudlaný až po paty.

Místo školy oral pole,

lovil lišky, rubal v dole.

Krumpáčem tam uhlí ňoupal,

málokdy se klučík koupal.

Připomínajíc gorily v Tróji,

zápachem přirovnatelným k hnoji,

na návsi rozruch budí,

straší děti, co ho prudí.

Trpělivostí příliš neoplývá,

chybuje ten, kdo se na něj dívá.

To on potom z nenadání,

do tváře vás pleskne dlaní.

Chodí Pešek okolo,

nedívej se na něho.

Já to jednou udělala,

na hrdinku jsem si hrála.

Tma mě rázem obklopila,

pět minut jsem mimo byla.

Tvář oteklá jako balón,

kam se na něj hrabe "Stalon".

Dodnes mám tam obtisk ruky,

na levé ucho slyším jenom silné zvuky.

Hloupý, kdo se na něj dívá.

Já jsem ráda, že jsem živá!!

Mezi mraky

V hustém křoví vrabec sedí,

marným bojem vyčerpaný,

do prázdna mu oči hledí,

křídla trním rozedrány.

Kdysi křídly škádlil mraky,

teď je svázán okovy,

pozorujíc volné ptáky,

na pozadí modré oblohy.

Užíval si lehkost bytí,

na nebi se pyšně vznášel,

prý, že ho nikdo nechytí,

vlastní vinou ptáček pošel.

Kdo v oblacích si létá,

musí býti bdělí,

osud své cestičky si splétá,

jinak, než byste chtěli.

Na mysli to stále mějte,

byť budete sebevýš,

lehkomyslnosti sbohem dejte,

pevné zemi buďte blíž!!

Hloupá

Moje máma říkávala,

že hloupí vládnou světu.

Kdysi já jsem zaváhala,

nyní věřím v tuhle větu.

Nejhorší je srážka s blbcem,

vyhnout se jí zřejmě nedá.

I když tomu věřit nechcem,

i na chytrého hlupák sedá.

Na omylu jsou ti, kteří,

do hádky s ním se dají.

Zaslepeně tomu věří,

že na výhru šanci mají.

V zápalu boje ztratíte se lehce,

mohlo by se také stát,

byť se tomu věřit nechce.

Že i Vy blbcem budete se zdát.

Raději ustupte mu stranou.

Pro hloupého hloupý každý.

Hlupáci se z Vás stanou

a zůstane Vám to navždy!!

Jedna

Jedna ruka netleská.

Jedna kytka jaro nedělá.

Jedna hloupost nebeská,

na nejednu starost zadělá.

Nevím, zda už jsem tu o ní psala ... o té dívce jménem Ála

Jedna paní povídala,

že prý jednu holku znala,

co celé dny na rožku stála,

sukně rudá ve větru jí vlála.

Ta lásku nikdy nepoznala,

i když si jí tuze přála,

 bez úspěchu se za ní hnala,

až to nakonec vzdala.

Srdce obehnala skála,

ona nové role se jala,

stala se jednou z mála,

co na potkání klukům dala.

Jak s loutkami si s nimi hrála,

na lehkou váhu všechno brala,

na venek spokojená se zdála,

ve skutečnosti sama sobě lhala,

protože se příliš bála,

že by málo milovala.

S osudem po svém se prala,

ovšem, pak se ta věc stala.

"Jaká?", lačně jsem se ptala.

Potajmu se holka vdala,

starýho Paštiku za muže si vzala,

těšila se i z toho mála,

jako svíčka štěstím plála,

občas prý se i smála,

než ta příhoda se stala.

Nebohé děvče zachvátila spála,

i přes to, že léky do sebe prala,

mladé tělo jí zcela rozedrala,

zatímco vichřice za okny vála,

 ona klidně spala.

Nakonec věčnost z ní břemeno sňala

ze spánku už se neprobrala ...