Pjasátková

Leží prase v komoře,

čeká dokud neumře.

Přežralo se zrní drti,

přišla chvilka jeho smrti?

Leží, heká, občas chrochtne,

všichni ví, že brzy zdochne.

Oči šedí zamlžené,

famrář už se k chlívku žene.

Sekera již sviští vzduchem,

prasátko je mimo duchem.

Nemůže se na to dívat,

začne různé bohy vzývat.

Nastala tma a chmurné ticho,

vyprázdnilo se prasete břicho.

Nikdo neví, co se děje.

Žaludek se strachem chvěje.

Jak je na tom naše prase?

Když sekerka zasekla se.

Stádo vepřů v koutě brečí,

ztuhnutá jsou a v kruté křeči.

Co myslíte přátelé?

Co to prase nesmělé?

Přežilo to, nebo ne,

chudák prase nevinné.

Žije stále, nebojte se.

Se stádem se stále pase.

V opilosti farmář minul,

sekl se do nohy, brzy zhynul.

Prase klíčky hbitě čaplo,

zhaslé světlo opět zaplo.

V chlívě bylo rázem pánem,

což skončilo dalším ránem.

Přišel totiž řezník starý,

vepřík bral se na máry.

Ovaru z něj bylo mraky.

tlačenky, jitnice a jelita taky.

Řeklo by vám to prase chtivé.

Že večery jsou pomíjivé.

Rána jsou však krutá dosti,

pomstichtivá a plná zlosti!!

Snow-holka

O půlnoci pod jabloní,

pod tou hvězdnou oblohou.

Došlo tehdá k oplodnění.

Celá zem je na nohou.

Přesně po devíti měsících,

za ranního kuropění.

Bez léků bolest tlumících.

Děvčátko se na svět kření.

Pleť bílá jako sníh,

vlasy barvy havraní.

Ublížit jí, byl by hřích.

Kdopak děvče ochrání?

Dítě rostlo jako z vody,

otce často nevídalo.

Rád si zalez hospody.

A matku to zabilo.

Nelenil otec dívenky,

truchlil jenom chvilinku.

A ze své staré milenky,

udělal si manželku.

Stará ženská po přechodu.

Dívce záviděla mládí.

Byla třikrát po rozvodu,

lidé neměli ji rádi.

Krutý plán se v hlavě líhne.

Děvče musí z kola ven.

Otec, ten k ní tuze tíhne.

Kazí jí to celej den.

S myslivcem tajně kula plány,

jak se zbavit dcerušky.

"Nápadné jsou bodné rány

průstřel hlavy od pušky."

V lese byla zanechána,

na pospas zvěři divé.

Osudu svému ponechána.

Vyvázne to děvče živé?

Vloupala se do sstarého srubu.

Cizím oběd sežrala.

Žíňkou otřela si hu.u.

Etiketou se moc nesra.a.

Sedm malých mužíků na postýlky civí.

Kdo se to tam drze válí.

Zlostí se jim tváře křiví.

Nakonec nechali si cizí holku,

co sežrala jim večeři.

Jednu židli dali ke stolku.

Nejsou přeci pozéři.

Ráno, když odešli do dolů,

přišla k jejich domku sešlá babka.

Holka zanechala úkolů.

Koupila od stařeny jabka.

Štrůdl, že z něj upeče.

Do jednoho zakousla se.

Krk jí v mžiku oteče.

Sedm malých týpků rakev nese.

Jeden zaškobrtnul o kámen.

Horskou stezkou vedla cestička.

Spadla tíha z jejich ramen.

O zem rozbila se rakvička.

Děvče slupky z hrdla plive.

Její srdce opět bije.

Zhatily se babky plány křivé.

Sněhurka stále žije.

Zrcadlo vyhodila oknem ven.

"Takhle to nejde dále,

člověk nemá nikdy klidný den."

Zabila se na Rudé skále.

Sněhurka klofla starého sira.

Co měl haldy prachů.

Své nevěry před ním kryla,

strachem z finančního krachu.

Trpajzlíkům znárodnila chajdu,

kdyby po rozvodu zchudla.

"Vidíte tu starou rajdu?!"

Konstatoval vzadu Šmudla.

Tahle zlatokopka ukrytá

natolik je rozohnila,

když vzala jim i koryta.

Odplata jí dohonila.

Jednoho dne navečer,

trpajzlíci obsadili její sídlo.

Konec bylo jejích her.

Jedem dochutili její jídlo.

Bok po boku oni tam vládli.

Na podzim vyhlásili  republiku.

Dukáty jim do dlaní spadly.

Není nad to, mít z prd.le kliku!!

Odneste si z toho poučení:

"Kdo zapomíná na přátele,

ať není pro něj překvapení,

pošlou-li ho do jetele."

Perníček ... a vychytralý Jeníček

V neznámém kraji hojný les.

Statné stromy, mraky hřibů.

Kapradí a vůkol, rudý vřes.

Tam dal se příběh do pohybu.

Na vesnickém bále,

děvčata chasníky loví.

Svému panenství dávají vale,

za hospodou v křoví.

Dřevorubec unésti se nechal,

mezi dívčinými kolínky.

Příliš na to chlapec spěchal,

teď aby šel pro plínky.

Skromná svatba, věno žádné,

bílé šaty, oblý břich.

Nečekají je chvíle snadné,

ani jednoho z nich. 

Než nadáli se staří kmeti,

do chatrče u lesíčka.

Přibyly dvě malé děti.

chlapeček i holčička.

Žena byla na pracáku,

muž jen chudý dřevorubec.

Hypotéka na baráku,

dluhů plný ranec.

Žena vymyslela krutý plán.

Jak zbaviti se hladných krků.

Muž byl do lesa hnán.

Děcka dala se do breku.

Uprostřed lesa zanechal děti,

jak poručila mu žena.

Se sekyrkou domu letí,

osud do rukou vzala Mařena.

Jako každá správná žena,

myslela na zadní vrátka.

Cestička kameny posázena.

Domů vrátila se holátka.

Žena zuří, ruce vzpíná.

Jaký to má ona pech.

Na hlavu muže padá vina,

za tenhle ten neúspěch.

Druhý den ta stejná štace,

ovšem bez kamínků v kapse.

Vede děvče, vede chlapce.

"V hlubokém lese dětí zbav se!"

Na kraj noc se snáší.

Děti na pařezu sedí.

Temný les je nocí straší.

Že jsou v háji dobře vědí.

Bratr na vysokou jedli leze.

A v tom náhle zavolá.

"Nedaleko tamté meze,

v okně světlo plápolá."

Vydali se za světélkem,

že na cestu se poptají.

Ztraceni v tom kraji velkém,

domů cestu neznají.

Chajda jako z pohádky,

místo došků perníčky.

Z cukru šraňky ohrádky.

Štěstím zkoprněly dětičky.

Perník hltají plnými doušky,

omítku olizují,

marcipán až za oušky.

Nocí větry dují.

Ze dveří vyhrne se bába,

kdo jí okusuje domek.

Mařenka v kolenou je slába.

Zkoprněly, jako stromek.

Babka zve je na večeři,

dětem oči září.

Babka očima si je měří.

Pohostině se tváří.

"Jezte, moje děti milé.

Jen co hrdlo vaše ráčí.

Poslední je to vaše chvíle."

K peci pomalu si kráčí.

"Hošku, lopatka už čeká."

Vybízí babka Jeníčka.

Slastí při tom heká.

Prohnaná to babička!

Neschopného on ze sebe dělá.

Že ať babka mu to ukáže.

Velkou chybu babka dělá.

Jeník se s ní nemaže.

Do pece jí chvatně strčí,

mezi žhavé plameny.

Mařka za pecí se krčí.

Hlodá sladké odměny.

Babka v žáru už se smaží.

Jeník okolo poskakuje.

Další polínka do ohně háží.

Do pekel stařena pluje.

Na ramena nohy berou.

Utíkají širým polem.

Z vejšky na ni se.ou.

Sledováni starým vo.em.

Na rozcestí husopaska odpočívá.

Dvě běžící děti zdraví.

Jeníček se vlevo dává,

Mařena se cukrkandlem dáví.

Přiřítí se dědek sešlý,

ptá se, kam ta děcka běžela.

"Tudy žádný děcka nešly."

Husopaska dělá deb.la.

Po chvíli to dědek vzdává.

Pod vousy si drmolí.

"Nahluchlá že je to krá.a.!"

Otáčí se s nevolí.

Na prahu domku zjevily se "ztracené" děti.

Matku skolily mdloby.

Otec pro Diazepam letí.

Zbytečně kopal jim hroby.

Matka upila se k smrti.

Otce srazil dostavník.

Mařka u tyče se vrtí.

Z Jendy je teď plukovník.

Na závěr prostá rada:

Jámy není radno kopati,

objeví se drobná vada.

Předpoklady neplatí!!

Zviřátko

Když jsem šla včera ze školky,

podél břehu Vltavy.

Přeskakujíce sněžné hrbolky,

v krku pocit bolavý.

Domů doplazila jsem se zdárně.

Dveře za sebou zavřela.

Úlevu očekávala jsem marně,

horečka mé čelo zalila.

Na očích brýle, kabát bílý.

Do všech dutin nahlížela.

Kapky potu ze mě lily,

knedlík já jsem v krku měla.

Paní v bílém průzkum utnula.

Z hrdla vysunula zrcátko.

Brvou ani nehnula.

"Je tam nějaké zvířátko."

Snesla jsem se do křesla.

Vodky dala bych si loka.

Ona ortel pronesla.

"V krku máte streptokoka."

Po ránu ho prášky krmím,

odpoledne zakapávám.

Starat o zvěř já se umim.

Jedničku si za to dávám.

V krku, jako v jámě lvové,

nos do krve sedřený.

Do hlavy mi datel klove.

Nudle až pod koleny.

Děkuji vám děti milé,

za věnování bacila.

Radostné jsou tyhle chvíle,

nemocného debi.a:-))

Trio

Místo nosu rypáček malý.

Zahnutý ocásek, růžové tělo.

V bahýnku si denně hrály.

Změnu už to chtělo.

Zatímco prasátka spokojeně chrochtají,

tři z nich balí svačiny.

Z chlívku vytratí se potají.

V rukou mapa, na nohou holiny.

Do světa se vydala,

doma se jim nelíbilo.

Nebezpečí neznala.

Málem je to přizabilo.

Slunce za obzor se skrylo,

měsíc jal se vládnout obloze.

Dilema před prasátky bylo.

V jaké budou spát poloze.

"Musíme si postavit chatrče."

Pravilo jedno z trojice.

"Ať nám na hlavu neteče.

To mě děsí nejvíce."

Rozhlédlo se okolo sebe,

z čeho domek postaví.

Nad ním temné nebe,

venku spát je o zdraví.

Otep žluté slámy čaplo,

střechu si z ní udělalo.

Místo dveří tričko naplo,

z radosti si zatleskalo.

Druhé z lesa dříví táhne,

že postaví si pěkný srub.

Na dno sil si prase sáhne.

Když klátí statný dub.

Třetímu domečky přišly chatrné,

přijde vítr a jsou v čoudu.

Známky inteligence byly u něj patrné.

Do rukou vzal malty hroudu.

Zatímco dva čuníci vyspávají,

on nezamhouřil očko jediné.

Domečky hotové mají.

Zkáza však je nemine.

"Čichám, čichám večeři."

Nemýlí se vlkův čenich,

svému štěstí nevěří.

"Za chvilku bude po nich."

Vlk nadechl se lehce,

zfoukl domek slaměný.

Prase chcípnout nechce,

vlkem po louce je honěný.

V dřevěném domku se skrylo,

vlk foukl znova.

Po sroubečku ihned bylo.

Vyhraje ten, kdo se schová.

V cihlovém domku tísní se prasata,

venku vlk se zase připravuje.

Bude opět střecha odváta?

Za okny vlkův dech duje.

Domek bez hnutí stojí,

vlk má tváře rudé.

Vepříci se smrti bojí.

Co jen s nimi bude?

Vlk naoko se vzdává,

předčasně prasata jásají.

On zatím žebřík ke komínu dává.

Druhou ofenzívu zahájí.

"Tak komínem se ti zachtělo?"

Prase v krbu zatopilo.

Ještě, že tenkrát čistou mysl mělo.

První prase strachem blilo.

Kožich vzplanul na to tata,

vlk je dodnes mrzákem.

A ta tři prasata,

sedí v klidu před barákem.

Popel(n)ice

Na plese pro nezadané,

vdova vdovce uhnala.

Vzala dcery neprovdané.

Chvatně za ním spěchala.

U večeře při svíčkách,

manžel se k ní naklání,

tajemný výraz na víčkách.

Vdova, ta se nebrání.

Do ouška jí něco šeptá.

Ženě lezou z důlků oči.

"Co to ten chlap breptá?"

Mírně se jí hlava točí.

Jednu dceru navíc má.

Co se statkem vyvdala.

Novinka pro ní neznámá,

panákem si sílu dodala.

Za měsíc se funus konal,

žena opět ovdověla.

Od svatby on těžce stonal.

Velké plány v hlavě měla.

Vlastní dcery na piedestalu,

třetí mezi služkami.

Blíží se čas princova bálu.

Dům zavalen stuhami.

S ošklivými dcerami do paláce míří,

nevlastní popel z pece vymetá.

Zatímco všude veselím to hýří,

blíží se nepříjemná odveta.

Když jde holka vynést smetí

a vyprat hadry ke splavu.

Ze stromu tři ořechy letí.

Dívce přímo na hlavu.

Skořápka se rozmlátila.

Holka z ořechu šaty tahá.

Značně se u toho zapotila,

obléct si je mírně váhá.

Ušmudlané tváře hbitě otře,

z vlasů vyčeše si smetí.

Rtěnkou ústa si natře,

na párty v kočáře letí.

Princ znuděný ošklivostí dam,

nehty si zlostí ohryzává.

Nejradši zůstal by sám,

než aby klofla ho nějaká kráva.

Dvéře letí, žasne sál,

vchází oslnivá krása.

Žasnou lidé, žasne král.

Princovo srdce jásá.

Ve víru rauše vlní se v bocích.

V tom dvanáctá odbíjí.

K dveřím míří po malých krocích.

Kouzlo pomalinku pomíjí.

Celé království žene se za ní.

Ona po schodech klopýtá.

Zouvá botku, co ve sprintu jí brání.

Stále mírně nalitá.

Matka zlostí téměř kvete,

rukama se rozhání.

Opilý jazyk se jí plete,

zlobu vodkou zahání.

Nelenil princ a popadl křusku.

Svolal družinu. Na cestu se dal.

Odhodlán hledat třeba i v Rusku.

Za neznámou na koni se hnal.

Se střevícem obcházel domy.

Správnou nohu hodlal najít.

Zavítal i mezi romy,

až tak daleko musel zajít.

Vdově v hlavě plán se klube.

Dcerám nohy ořezává.

Jedné z nich princ zkrátka bude.

Dalšího frťana si dopřává.

Zkrvavené nohy do střevíce tlačí.

Dcery bolestí se svíjí.

Chodidla do oleje jim máčí.

Avšak snaha se účinkem míjí.

"Víc dcer nemáte, milá paní?"

Zklamaně princ se táže.

"Ano, ale ta se společnosti straní.

V sazích celé dny se maže."

Na umouněnou nohu nazouvá střevíček,

sedí, jak na hrnec zadek.

Macecha vytne jí políček.

Rozjede se kolo plné hádek.

Princ na ušmudlanou holku zírá.

Na čele vyskočí mu vrásky.

Co je tohle za netopýra?

Kde je konec oné krásky?

Děvče otře si černé tváře.

Z ořechu vytáhne nové šaty.

Najednou line se z ní záře,

princ navlíká jí prstýnek zlatý.

Zdrcená matka upila se k smrti.

Líné dcery zůstaly samy. 

Její mrtvolu roztrhali chrti.

Ze statku zbyly jen trámy.

Hned v první noc manželství.

Princ přemýšlel o rozvodu.

Postrádal dívčino panenství.

Stal se obětí podvodu.

Děvče totiž místo pece,

vymetalo putyky.

Ulovit jí, to šlo lehce.

Pila samé patoky.

Týden ještě neuplynul,

děvče bylo gravidní.

To už holce neprominul.

Není dement naivní.

Když mu bylo patnáct let,

kůň se splašil, spadl z něj.

Na koule si při tom sed.

Byl z něj chlapík neplodnej.

Milou dívku poslal k vodě.

S pážaty si vínko dal.

Chudák malej po nehodě,

v hloubi duše pravdu znal.

 

Jednou ráno rozhodl se,

že už dále nemůže.

Však už bylo na čase.

Přiznat, že je na muže!!

Kar-Kůl-Ka

V Jižních Čechách kdesi,

žilo malé děvčátko.

Okolo baráku hluboké lesy.

Vlasy ostříhané nakrátko. 

Bosýma nohama brouzdala se rosou,

na palouku se srnkami křepčila,

nebyla žádnou namyšlenou husou.

Dobře se vždy učila.

Pro strach měla uděláno,

matku línou, otec slepec.

Příliš krásy nebylo jí dáno,

do očí naraženej rudej čepec.

13.8. babka narozeniny slaví,

otec koupil narozeninový koš.

Rum, bůček a další věci zdraví,

a striptéra pro rozkoš.

Matka před televizí leží,

bílé vínko do sebe lije.

Zrovna Ordinace běží.

Snad se z toho nepoblije.

Otec bílou holí do zdi mlátí,

na očích brýle černé.

Za pančovanou vodku se krutá daň platí.

Hledá své děvčátko věrné.

Dle pokynů děvče čapne kosík,

na hlavu narazí svou hučku.

"Z babči bude ale pašík!"

Praví, když vidí tu haldu bůčku.

Matka z gauče jí mávne,

otec na cestu dává rady.

Že až za kadiboudou zahne,

ať dá si bacha na šelmu, co trpí hlady.

Lesní cestou děvče kráčí,

z roští na ni něco civí.

Zlověstně se ty oči mračí,

chlupaté tělo, zažloutlí zuby křiví.

"Hola hej, děvče rudé,

kampak si se vydalo?

Čí pak ten košík bude?

Co kdyby ses ke mne přidalo?"

"Za babičkou, panáčku.

Je to támhle na mezi,

už jen jednu zatáčku.

Tam, jak voní hovězí."

Zatímco ona na lukách babce kytku trhá,

babička o život svádí boj.

Dravá šelma se na ni vrhá.

Zuby trhá bábě kroj.

Děvče na chatrné dvéře klepe.

Pod peřinou babka leží.

Chřípí se jí touhou třepe,

poslední chvíle děvčeti běží.

"Pročpak máš tak velké oči?"

"To, abych tě lépe slyšela."

Děvče matně něco tuší,

páč minule je bába neměla.

"A co ty ruce jako lopaty?"

"To, abych tě objala."

"A co ten dolní zub zlatý?"

"To, abych tě ... sežrala!"

Děvče v dutině ústní zmizelo.

V žaludku babča na ní čeká.

Venku už se setmělo.

Vlk přežráním heká.

Ke studni jde jazyk smočit.

Ale jen, co hřbet svůj dolů sklonil,

začla se mu hlava točit.

Bludný šotek už ho lovil.

Šel okolo myslivec,

na spícího vlka kouká.

"To je ale přežranec...

... kdo si to tady brouká?"

Tak, jako každý správný muž,

neváhal a konat začal.

Z kapsy vytáhl švýcarský nůž,

preparaci břišní dutiny načal.

Vyskočilo děvče v rudé čepici,

za ní ještě seniorka.

Jako někde v blázinci,

přišel si myslivec Borka.

Oko za oko, za zub zub,

z srdce děvčete pomsta pramení.

Doběhlo za dřevěný srub,

vleklo haldu kamení.

Do břicha mu haldu hodilo,

čepeček si srovnalo,

vše pečlivě zašilo.

Meze zlosti neznalo.

Zatímco babka frťany nalévá.

S těžkým břichem probouzí se vlk.

Studený pot mu záda polévá.

Žízní vyschlý dlouhý krk.

Ke studni se znovu sklání,

aby vyprahlý krk zchladil.

Velké břicho v pohybu mu brání.

Že se hlupák radši neposadil.

Gravitace, to je svině.

Vlk do studně zahučel.

Hlady chcípnul někde na dně.

Božím mlýnům neušel.

Babka s myslivcem dohromady to dala.

Za týden sestěhovali se.

Za měsíc se za něj vdala.

A neděle trávili v base.

Ono totiž naše děvče rudé,

za úkladnou vraždu za mřížemi sedí.

A pár let tam ještě bude.

To dobře všichni vědí.

A co z toho, děti milé, plyne?

Kdo chová se, jak nenažrané prase.

Příliš mnoho žere, brzo zhyne.

Za vraždu skončíte v base.

Život nikomu nic nepromine!!