Vánoce - neVánoce, alou chátro do práce

Leží tam v oboře,
nožky má nahoře.
Bojí se bojí, že umře.

I já nožky mám nahoře,
bohužel v práci, nikoli v oboře.
Zapnu si pohádky, bude mi lépe
haranty zamknu v tom našem sklepě.
Špunty zacpu si orgány sluchu,
uniknu trošičku dětskému ruchu.
Nechť klidně vypíchnou si oči,
na lustru třeba ať se točí.
Ať si třeba lezou po zdech,
dám si punčík, budu na plech.
Jestli máte někdo cestu kolem,
přijďte, ale s alkoholem ...

Mé zmrzačené matce

Zvláštní my jsme rodina

 to je vcelku dobře známé

 no, přišla šestá hodina

 co se stalo, posloucháme?!

 

Moje matka stařičká

 v lítém boji skolena

 zprznila si malíčka

 na svá stará kolena.

 

Co nestihla během mládí

 teďka tryskem dohání

 souboj s časem stále svádí

 strach to trochu nahání.

 

Mami, na dálku Ti blahopřeju

 k první sádře v životě

 v duchu já se tomu směju

 že zrovna při basketě.-))

Sladký

Jeho tělo sladké nedalo mi spát

jen jeho v hlavě sem měla

jen s ním chtěla sem si hrát

ódy na něj sem pěla.

Večer do ruky sem ho vzala

na postel sem si s ním sedla

s chutí sem se do něj dala

toho Kobliha sem lačně snědla:-)))

Sliby

Z dětství mi to chybí

dávat hloupé sliby.

Nemuset je dodržovat

před nimi se někam schovat!

Dospělost mi přikazuje

plnit, co se naslibuje:-)))

Kluzké

Obloha je rudá vzteky

kapky deště zkrápí zem

na nohou mám mokré fleky

zmoklá jako slípka jsem.

Do metra chvatně běžím

že před deštěm se skryji

najednou na lopatkách ležím

zadnicí tvrdou zemi ryji.

Taška kdesi v nedohlednu

záda do krve sedřené

tenisku mám pouze jednu 

počasí jedno zasr...

Málem

Zaklepal mi na rameno
zda bych měla chvilku volna
tělo bylo omámeno
se vším já jsem byla svolná.

Měla přijít vášně chvilka
přišlo kruté probuzení
to nezpraví ani Milka
tohle moje rozezlení.

Z paměti ho nevymaži
v uších zní mi jeho hlas
člověk málo si ho váží
On jmenuje se čas ...

Smutné ...

Jako dítě měla jsem sen

jež byl vskutku naivní

že přijde onen slavný den

co můj život ovlivní.

Na bílém oři přijde ten

jež na hlavě má korunu

mou krásou bude polapen

vezme si mě za ženu.

Roky sen se rozplynul

kůň s mužem se opozdil

můj sen rázem pominul

ze světa se sprovodil.

Já teď makám ve fabrice

za padesát na hodinu

říkají mi Opuchlice

jen k lednici se vinu...

Chvilka rozkoše

Jednou v noci potají

po schodech jsem dolů sešla

city mi spát nedají

kéž bych tam já nešla.

K tobě jsem se přivinula

sevřela tě do objetí

soudnost rázem pominula

vzduch prosycen od napětí.

Tvoje krásné bílé tělo

rozechvělo moje srdce

asi se to státi mělo

souzeni jsme si přece.

Do tebe jsem se ponořila

slasti se já oddávala

krásná noc to tehdá byla

znovu bych já neváhala.

K nebi rozkoš vynesla mě

tělo teplo zalilo

objalo mne tvoje rámě

jež pochybnosti zabilo.

Opravdu to bylo krásné

uprostřed horké letní noci

obou nám to bylo jasné,

že máš mne ve své moci.

Tvým světlem zcela omámená

zmítal mnou zas čirý chtíč

byla to ta chvíle chtěná

příliš brzy byla pryč.

Rázem se vše vytratilo

jenom pouhé prázdno zbylo

tobě to moc nevadilo

mě to málem přizabilo.

Konec přišel příliš brzy

já po dechu lapala

tváře zkrápěly mi slzy

když jsem v prázdnu tápala.

Přes to vše to říci musím

i když mě to velmi bolí

svoje city v sobě dusím

srdce mi to nedovolí.

Děkuji ti za ty chvíle

užila jsem si je nejvíce

měly jsme zkrátka jiné cíle

Miluji Tě, má drahá Lednice:-))

Mým kantorům

V žákovský mívala jsem koule

učení mě nebavilo

od výprasku na prdeli boule

těžko se mi dospívalo ...

Rodiče nevěděli si rady

děcka se mi smáli

učitelky neměly mě rády

zřejmě se mě bály.

Těžko tedy k uvěření

ale vskutku je to tak

přes to všechno utrpení

vytřela jsem jim zrak.

Přes ty těžké počátky

za pomoci taháků

čapla jsem se oprátky

studium značně na háku.

Byla to dřina, tekly slzy

nehty stresem ohryzané

nakonec ten spratek drzý

měl studium ukončené.

Ještě před pár roky

málokdo by na to vsadil

kam povedou jeho kroky

spratka, co na učení kadil.

Vzdávám hold všem učitelům

co to se mnou přežili

dala jsem zabrat jejich tělům

co by bylo, kdyby nebyli?!

Prasečí

Kdyby prase křídla mělo

na nebi by létalo

starosti by nemělo

radostí by chrochtalo.

Zabijačky by se nebálo

cokoli by sežralo

akrobacii by zřejmě dělalo

s lidmi by se nesra....!!

Osudová

Šlo si děvče po krajnici

v ruce láhev vodky

děvče téměř spící

na jehlách mělo botky.

Vratkou mělo chůzi

ve větru se kymácelo

zahaleno jen do lehké blůzi

smůlu děvče mělo.

Jela kolem rudá Mazda

dostala se do smyku

tam jak končí polní brázda

místo jejího pomníku.

Otes(p)ánek

Myslím, že je ten správný čas

připomenout tuhle story,

tu, co zná jí každý z nás,

kdy byli jsme malými tvory.

Uprostřed lesa chajda stála

manželé v ní živořili

vyžívali vcelku z mála

smutkem se skoro umořili.

Ženě hodiny tikaly

nutně chtěla míti děcko

kontrolky už blikaly

dala by za něj všecko.

Jednou večer muž se vracel

pivem značně posilněný

když za bukem zvracel

vyřešil problém ženy.

Čapnul jeden starý pařez,

z kapsy vyndal rybičku

stačil drobný nožem zářez

děcko nemělo chybičku.

Pařez na stůl ženě hodil

opojen svou chytrostí,

že sám dítě zrodil

konec jejich starostí.

Ovšem to se hošan mýlil,

protože jak dobře víte

"pařez" dosti rychle sílil

břicho neměl nikdy syté.

Nejdřív sežral tuny chleba,

potom vypil mlíka sudy

nakrmit ho bylo třeba

ovšem pár byl na to chudý.

Ke snídani dal si mámu,

na svačinku tatínka.

Potom sežral spousta krámů,

i u krbu polínka.

Do města se chlapec dal,

cestou sežral stádo krav

krajem lačně se hnal

sežral všechno bez obav.

Sedláka měl na večeři

jako dezert vůz i s koněm

člověk tomu těžko věří,

že nebylo dávno po něm.

Když chtěl sežrat babku starou

nevšimnul si motyčky

ta s ní máchla celou parou

zbělali mu tvářičky.

A že babka měla sílu

rozetla mu jeho břicho

jala se ke svému dílu

přišla rána a pak ticho.

Z břicha rázem vyskákali

všichni, co tam tenkrát byli

někteří se rozplakali

všichni se pak spolu zlili.

Babce nikdo neřek díky

a tak znova zasáhla

vzala držák od motyky

všechny je s ním přetáhla.

Z toho plyne poučení

nechceš-li mít bolehlav

než se pustíš do křepčení

nezapomeň na pozdrav!!

Zlatá ch/rybka

Uprostřed lesa tůňka leží

laně tam z ní chodí pít

občas hladina se zčeří

kdosi musí v ní žít.

Udičku jsem tedy vzala,

že ulovím rybku zlatou

lesem jsem se lačně hnala

obrněna trpělivostí svatou.

Slunce pomalu zacházelo

v nedohlednu zlatá rybka

a mě pomalu docházelo,

že zřejmě vloudila se chybka.

Foukl vítr, zčeřila se hladina

udičkou to mírně trhlo.

Přišla osudová hodina,

a pak se to zvrhlo.

Vší silou vlasec tahám

připravuji seznam přání

na dno sil si v boji sahám

úlovek je na posr...

Ono totiž vážení

místo rybky zrezlý hrnec

zbytečné bylo snažení

s rybařením je teď konec!!

Vypito do dna

Jdu si takhle od metra,

déšť mi make-up smývá.

Oblečená jenom do svetra,

vodou zplihlá hříva.

V uších duní sluchátka,

kapkami si cestu razím.

A než vlezu za vrátka,

všechno rázem zkazím.

Opojena jarním deštíkem,

zapomenu nohy zvedat.

Střetávám se s patníkem,

marné je pomoc hledat.

Paže zeširoka napřahuji

zachraňujíc, co se dá.

Na náraz se připravuji,

do louže mé tělo dopadá.

Od hlavy až po své paty,

promočená do morku kostí,

ničím svoje nové šaty,

plna opravdové zlosti.

Jako vorvaň vyvržený z moře

ležím uprostřed louže.

Dokonáno jest moje hoře,

bláto po šatech mi klouže.

Šel okolo dědek s holí,

s děsem si mě prohlíží.

Prej jestli mě něco bolí,

zda chci pomoc z potíží.

Než stačil okem mrknout,

beru nohy na ramena.

Podařilo se mi uprchnout,

špinavá a zahanbena.

Záhy přišel vrchol představení

mokrá noha se smýkla,

většího blbce na světě není,

z posledních sil jsem hýkla.

Kotník opuchl mi rázem,

já otupělá prudkou bolestí.

Znovu poroučela jsem se na zem,

komu se tohle poštěstí?!

Konec poníků v ... v mém dětství

Jako každé malé smrádě

prahla jsem mít poníka.

Žil by vzadu na zahradě,

než chytla by ho kolika.

Zpětně nemohu se divit,

že mi ho máti neschválila.

Prý stačilo, že musela mě živit,

a stejnak bych ho zavalila.

Usedavě začala jsem brečet,

hubu nafoukla jsem vzdorem.

Nemělo cenu na mě ječet,

byla jsem vskutku zvláštním tvorem.

Když už toho měla dosti,

čapla mě za dětskou pracku.

Opojená hlava zlostí,

schytala jsem facku.

Pak mě vzala do cirkusu,

tam kde krouží poníci.

Vzduch čeřil zápach trusu,

nic moc hezky vonící.

Za pět kaček jedno svezení,

já dosáhla svého cíle.

Přišlo ovšem kruté prozření,

chudák poník zas ke kýle.

Lačně jsem hned zasedla,

uši se mu zachvěly.

Já napěchovaná do sedla,

a jemu nohy se rozjely.

Matka hanbou zčervenala,

kůň pode mnou rozplácnutý.

Dodnes jsem se nesrovnala,

jak je život někdy krutý!!.-))

Tramvajové (Za)Válení

Ranní cesty tramvají

mají smysl humorný,

ty zapomenouti se nedají,

dělaj život úmorný.

Jen co do ní člověk vleze,

začne živé představení.

Utrpení často nezná meze,

vznikaj chvilky pobavení.

Zazněl signál, vagón trhnul,

v očích lidí panika.

Dozadu lidí dav se hrnul,

pozdě hledat viníka.

Žena sádlem oplácaná

se svou váhou zápolila.

Náhle přišla silná rána,

jak lavina mě zavalila.

Já po ránu zpomalená,

nestihla jsem uhnout stranou,

sklátila mne tato žena

svou sádelnatou vanou.

Nožky se mi podlomily,

ruce nápor neunesly.

Oči se mi zamlžily,

společně se k zemi klesly.

Jak dvě trosky lidské rasy,

tramvají se kutálíme.

Vydáváme směšné hlasy,

kdypak mi se zastavíme?

Lidé smíchem téměř brečí,

ostatní zrak odvracejí.

Na kolenou člověk klečí,

hystericky při tom kleji.

Když se ze mne odvalila,

hbitě jsem hned povstala.

Ona s kily zápolila,

vtipná chvíle nastala.

Bylo třeba statných hochů

k pozvednutí této dámy

váhou blízko stádu hrochů.

Na mém těle zbyly šrámy.

Hanbou zrudlé obě líce

oprášila jsem, co se dalo.

Srážkou pohmožděná levá plíce,

přemítám co se to stalo.

Své sebeúcty beru zbytky,

z paty vytahuji trochu sil.

Před očima stále mžitky,

otřesný zážitek to byl.

Na paměti proto mějte,

kam se máte postavit.

Na tlusté si pozor dejte,

mohli by vás zavalit!!.-))

Myška

Na zápraží stojí kočka,

lačně se tam rozhlíží.

Přimhouřená má svá očka.

Čuji závan potíží.

Okolo šla šedá myška,

vracela se z dovolené.

Kočka hbitá jako liška,

ubíhají chvíle cenné.

Kočka polkla, myš se topí,

marně lape po dechu.

Už jen těžko se teď vzchopí,

kočka leží v pelechu.

Zbytečně se domů hnala,

smykem brala každou zatáčku.

Nakonec to myška vzdala,

létá teď na obláčku!!

Blond

Honí se mi stále hlavou,

proč to všichni říkají,

že ti, co mají hlavu plavou.

Rozumu moc nemají!!

Blonďáci jsou duté hlavy,

co chytrosti nepobrali.

IQ na hranici prosté krávy ...

No, aby jste se neposr...!!

Vy nám totiž závidíte,

že blond hřívu krásnou máme.

V hloubi duše přitom víte,

že na prdel Vám vždycky dáme!!.-))

Dobrý skutek má být po zásluze potrestán

Jak nám etiketa praví,

starší musíš pustit sednout.

Všichni, co jsou zdraví,

chtě-nechtě musejí se zvednout.

Důchodci jsou tady v právu,

sedačku si přivlastňují.

Nebudu já dělat krávu,

pryč svůj zadek odsunuji.

Ovšem, jak říkala moje máma:

"Dobré skutky nutno potrestati!"

To je pravda dobře známa,

za slušnost se tvrdě platí.

V tramvaji jsem včera jela,

do dveří se babka hnala.

Po místě se rozhlížela,

do akce se ihned dala.

Nestihla jsem hnouti brvou,

berlí na mě poklepává,

po ruce jsem byla prvou,

do klení se ihned dává.

Bohužel, jak je tomu u mě zvykem,

reflexy mám značně zpomalené.

Osudovým mi to bylo okamžikem.

Holí jsem já schytala,

silný úder do páteře.

Trapnost ovšem nastala,

když mě potom skříply dveře.

Omámena velkou bolestí,

na pláč jsem se nezmohla.

Z tohodleho neštěstí,

zastávka mi pomohla.

Když se dveře otevřely,

hubou rozryla jsem nástupiště.

Lidé nahlas smát se chtěli,

na důchodce"kakám" příště.

Dotkne-li se mne berličkou,

pozná mých rukou sílu..

Zatočím s každou babičkou,

jejího života utnu žílu.

Svou křivdu furt v hlavě mám,

proč na slušnou jsem si hrála.

V hlavě stále přemítám,

proč já se na to nevysr ...!!

(Po)vodně

Prší, prší, jen se leje,

voda pohlcuje vesnice.

Člověk čumí, co se děje,

podléhá mírné panice.

Vyndala sem holinky,

koupila si hořký rum.

Až bude voda pod kolínky,

až potom vyklidím dům.

KLidně přijďte, moji drazí,

piva tu je vcelku dosti.

Až k vám velká voda vrazí,

buďte moji hosti!!!.-))

Krnovské děvče

Jedno děvče z Krnova,

vydalo se do hlavního města.

Že prý začne od znova.

Osudová to byla cesta.

V hlavě měla smělé plány,

strategie vskutku stručná.

Okouzlovat chtěla pány,

co mají konta tučná.

Výstřihy až po kotníky,

minimální délka sukně.

Temně rudé plné rtíky,

dala se do díla pěkně.

V barech do rána sedávala,

od mrkání ztěžklá víčka.

Zadarmo se nedávala,

není žádná levná pičk..

Sem tam přišel úspěch,

občas zbylo zklamání.

Párkrát chytla výsměch,

jak ty chlapi nahání.

Za rok jí to omrzelo,

na Prahu se vykašlala.

Zpátky domů se jí chtělo,

 jistou zkázu zažehnala.

Vrátila se do rodného kraje,

za kasu si v Lídlu sedla.

Na slušnou si teďka hraje,

na nohy se opět zvedla.

Přehodnotila svoje cíle,

pozměnila chybnou taktiku.

Na rozdávání měla píle,

věří v jinou praktiku.

Chcete vědět, co to bylo?

Zřejmě vrtá vám to hlavou.

Co to děvče objevilo?

Inu, našlo cestu pravou.

Na chlapi se vypšouknula,

zbytečná to honička.

Žlučí lidem trochu hnula,

když stala se z ní lesbička!!

Kdo jinému jámu kopá ...

Do jámy prý padá ten,

kdo vykopal ji jinému.

Nebuď čéče zaslepen,

to je víra k ničemu.

Starej Dežo kopal jámy,

měl to jako zaměstnání.

Ovšem ten už není mezi námi,

díky maličkému zaváhání.

Jednou takhle díru hloubil

a v nestřeženém okamžiku,

byť kamión dlouze troubil,

rozmáz Deža na paštiku.

Děravou měl Dežo paměť,

nenavlékl si reflexní vestu.

Včera otevřeli jeho závěť,

sám vybral si do pekel cestu.

Manželce dal starej krumpáč,

dětem prošoupaný holínky.

A že byl to srdcí lamač,

neopomněl milenky.

První nechal chatu na Sázavě,

druhý zase svoji audinu.

třetí barák na Šumavě,

vykašlal se na rodinu.

Vdovu z toho trefil šlak,

milenky si pískaly.

Nasedly na první vlak,

vyzvedly, co od něho získaly.

Pět dětí u jeho hrobu stojí,

čelíčka svraštělá notnou zlostí.

Křivda, ta se těžko hojí,

když duše tvé se zhostí.

Jámy kopej s rozumem,

bezpečnost měj na paměti.

Až tu jednou nebudem,

ať jen v dobrém mluví o nás děti.

Eště, jen tak pro pořádek,

ta odrhovačka o Božích mlýnech.

Šťastné konce patří do pohádek,

přemýšlejte dobře o svých činech.

Okolo chodící Pešek

Chodí Pešek okolo,

nedívej se na něho.

Kdo se na něj koukne,

tomu jednu loupne.

Lidi všeobecně nemá rád,

jako malý neměl si s kým hrát.

Mladí se mu posmívali,

děti se ho zase bály.

Pro sebe si cosi mumlal,

zatímco si palec cumlal.

Místo trička nosil šaty,

ušmudlaný až po paty.

Místo školy oral pole,

lovil lišky, rubal v dole.

Krumpáčem tam uhlí ňoupal,

málokdy se klučík koupal.

Připomínajíc gorily v Tróji,

zápachem přirovnatelným k hnoji,

na návsi rozruch budí,

straší děti, co ho prudí.

Trpělivostí příliš neoplývá,

chybuje ten, kdo se na něj dívá.

To on potom z nenadání,

do tváře vás pleskne dlaní.

Chodí Pešek okolo,

nedívej se na něho.

Já to jednou udělala,

na hrdinku jsem si hrála.

Tma mě rázem obklopila,

pět minut jsem mimo byla.

Tvář oteklá jako balón,

kam se na něj hrabe "Stalon".

Dodnes mám tam obtisk ruky,

na levé ucho slyším jenom silné zvuky.

Hloupý, kdo se na něj dívá.

Já jsem ráda, že jsem živá!!

Mezi mraky

V hustém křoví vrabec sedí,

marným bojem vyčerpaný,

do prázdna mu oči hledí,

křídla trním rozedrány.

Kdysi křídly škádlil mraky,

teď je svázán okovy,

pozorujíc volné ptáky,

na pozadí modré oblohy.

Užíval si lehkost bytí,

na nebi se pyšně vznášel,

prý, že ho nikdo nechytí,

vlastní vinou ptáček pošel.

Kdo v oblacích si létá,

musí býti bdělí,

osud své cestičky si splétá,

jinak, než byste chtěli.

Na mysli to stále mějte,

byť budete sebevýš,

lehkomyslnosti sbohem dejte,

pevné zemi buďte blíž!!

Hloupá

Moje máma říkávala,

že hloupí vládnou světu.

Kdysi já jsem zaváhala,

nyní věřím v tuhle větu.

Nejhorší je srážka s blbcem,

vyhnout se jí zřejmě nedá.

I když tomu věřit nechcem,

i na chytrého hlupák sedá.

Na omylu jsou ti, kteří,

do hádky s ním se dají.

Zaslepeně tomu věří,

že na výhru šanci mají.

V zápalu boje ztratíte se lehce,

mohlo by se také stát,

byť se tomu věřit nechce.

Že i Vy blbcem budete se zdát.

Raději ustupte mu stranou.

Pro hloupého hloupý každý.

Hlupáci se z Vás stanou

a zůstane Vám to navždy!!

Jedna

Jedna ruka netleská.

Jedna kytka jaro nedělá.

Jedna hloupost nebeská,

na nejednu starost zadělá.

Nevím, zda už jsem tu o ní psala ... o té dívce jménem Ála

Jedna paní povídala,

že prý jednu holku znala,

co celé dny na rožku stála,

sukně rudá ve větru jí vlála.

Ta lásku nikdy nepoznala,

i když si jí tuze přála,

 bez úspěchu se za ní hnala,

až to nakonec vzdala.

Srdce obehnala skála,

ona nové role se jala,

stala se jednou z mála,

co na potkání klukům dala.

Jak s loutkami si s nimi hrála,

na lehkou váhu všechno brala,

na venek spokojená se zdála,

ve skutečnosti sama sobě lhala,

protože se příliš bála,

že by málo milovala.

S osudem po svém se prala,

ovšem, pak se ta věc stala.

"Jaká?", lačně jsem se ptala.

Potajmu se holka vdala,

starýho Paštiku za muže si vzala,

těšila se i z toho mála,

jako svíčka štěstím plála,

občas prý se i smála,

než ta příhoda se stala.

Nebohé děvče zachvátila spála,

i přes to, že léky do sebe prala,

mladé tělo jí zcela rozedrala,

zatímco vichřice za okny vála,

 ona klidně spala.

Nakonec věčnost z ní břemeno sňala

ze spánku už se neprobrala ...

Rozzlobený chrt ... Zajícova krutá smrt

Běží zajíc po lese,

práší se mu za ocasem.

Že už to prý nesnese,

vykřikuje hřmotným hlasem.

Ze zadku si broky klepe,

ošetřuje střelné rány.

Krev mu v žilách zlostí tepe,

na odplatu splétá plány.

Skrytý v plášti letní noci,

houštinami prodírá se.

Mozek zatemněný moci,

člověk v něm nevyzná se.

Pod oknem se přikrčuje,

něco skrývá za kožichem.

Copak asi on tam kuje?

Cosi skřípe nočním tichem.

Zcela soustředěný na svou misi,

zahajuje mstivou akci.

Ve vzduchu pachuť nafty visí,

hajnému uděluje lekci.

Ve víru noci zajíc křepčí,

kanystrem zběsile cuká.

Nedráždit ho bude lepší,

když tlapkou o mech ťuká.

Rychlý pohyb levé pracky,

zkázonosnou sirkou škrtá.

S lehkostí jí hází mezi klacky,

hájovna v mžiku chytá.

Hoří dům a hoří les,

zajíc zdrhá z místa činu.

Zachránil se jenom pes,

ušák cítí mírnou vinu.

Jak nám stará pravda říká,

Boží mlýny stále melou.

Na zemi se zajíc smýká,

skoro věčnost celou.

Přeživší pes, přátelé,

rozzlobil se na zajíce.

Do minuty necelé,

zakous se mu do zadnice.

V agónii zajíc pošel,

pes byl krajským hrdinou.

Nový domov rychle našel,

obklopen milující rodinou.

Závěrem mi ještě dovolte

vám drobnost poradit.

Cestu pomsty nevolte,

nemusí se to vyplatit!!

Vodníkovy mlýny melou

Na stavidle vodník sedí,

ze šosu mu voda kape.

Na hladinu tiše hledí,

celý rybník tvrdě chrápe.

Fajfka už mu dohořívá,

cilindr má oprýskaný.

Tak už tomu někdy bývá,

když ti život dává rány.

Nad obzorem vyšlo slunko,

paprsky rozehnalo mraky.

Do vodičky cosi žbluňklo,

vodník zaměřuje svoje zraky.

Stará vdova Lahodová,

šla si smočit statné tělo.

Změnila se chvilka pohodová,

slyšte, co se tehdá dělo.

Zčeřila se plocha vodní,

břehy byly zaplavené.

Babka zahučela pod ní,

Ubíhaly chvíle cenné.

Jak politý živou vodou,

starý vodník šipku skáče.

Nemaže se s touhle vdovou,

jež usedavě pláče.

Neztratil ani chviličku,

hbitě čapnul prázdný hrneček,

chytá do něj dušičku.

Babču čeká hrobeček.

Slastí a pýchou opojený,

hrdostí vypíná hruď.

Ale nikdo není nesmrtelný.

Tím si, hochu, jistý buď!

Pravou rukou bolest letí,

hrudní koš sevřený v křeči.

Bylo slyšet sprosté kletí,

na kolenou dědek klečí.

K doktorovi doplazil se,

panicky do dveří buší.

Otevřít nikdo nežene se,

osud svůj už jasně tuší.

Ono totiž na přes rok,

když šel doktor na ryby.

I on udělal mylný krok,

nikdo není bez chyby.

Hastrman ho stáhnul ke dnu,

do hrnečku duši zavřel.

Mělo to jen chybku jednu.

Díky které on pak zemřel.

Inu, promýšlejte svoje činy,

občas musíte se slitovat.

Lepší než-li pocit viny,

pozdě skutků litovat!!

MÁMĚ

Myslím, že je na čase,

sepsat pár děkovných vět.

Té, které čas neubral na kráse.

Té, co přivedla mne na tento svět.

Devět měsíců tělo jsem jí zatěžovala,

mnohé noci nad postýlkou probděla.

Nikdy si na nic nestěžovala,

přesto, že všechno o mě věděla.

Měnila mi znečištěné pleny,

nudle od nosu mi utírala.

Je mi vzorem správné ženy,

už jen proto, že se na to nevysr.la.

Mazala mi svačiny,

podepisovala kule.

Smávala se bez příčiny,

nezdolná byla její vůle.

Občas sáhla po fyzických trestech,

zkrátka nebylo zbytí.

Učila mě o životních strastech,

vlasy držela mi při blití.

Vždycky věděla si rady,

VŽDY TU PRO MĚ BYLA.

Přehlížela moje vady.

V pubertě mě nezabila.

Budiž jí věčná sláva,

zlatá socha na piedestalu.

Občas chovám se jak kráva,

často zapomínám na chválu.

Mé srdečné díky patří TÉ,

která nikdy neukázala mi záda.

A i přes to všechno zlé,

má mne pořád ráda.

Vše nejlepší ti přeji,

jsi TA nejlepší, co znám.

Moje rty ti říci chtějí

MAMI, RÁDA TĚ MÁM!!

Jedna, dvě, ... jak to jde?!

Jedna, dvě

čuník jde

Tři, čtyři

za ním netopýři

Pět, šest

Není to lest

Sedm, osm, devět

Sleduje je medvěd

Deset, jedenáct, a tak dále

Jdou pospolu stále

Dvacet, třicet, sto

Hezky se jim šlo

Jedna, dva, tři

Bok po boku, jako bratři

Čtyři, pět

Obešli celý svět

Šest, sedm, krát a děleno

bratrstvo bylo znaveno

Osm, devět, mínus, plus

Šak ušli cesty kus

Závěrem Rovná se

Ba už bylo na čase

Tři, dva, jedna, nula

Únavou těla ochrnula

Posadili se do trávy

Rozhlédli se kolem sebe

Bez jediné obavy

Sledovali nebe

Poté podali si tlapy

Popřáli si hezké časy

A jako správní chlapi

Užívali se pozemské krásy

Psíček

Sedí babka na lavičce,

jezevčík u nohou jí leží.

Chudák malá po mrtvičce,

zvedne se jenom stěží.

V ruce svírá slivovičku,

aby tělu dodala sil.

Zapírá se o hůlčičku.

Psík na špatném místě byl.

Babce podsmýkla se hůlka,

svalila se na lavičku

a jedna její půlka,

připravila pejska o nožičku.

O třech nohách nyní chodí,

na babku se dosti hněvá.

Hněvivý pohled na ní občas hodí,

chybí mu jeho noha levá!!

Drahá Májová

Na Petříně mezi květy,

lidé okousávají si hlavy.

Našeptávají si něžné věty,

nezatěžují je obavy.

Fronty, jak na pomeranče

před třešněma postávají.

Už nemyslím na hambáče,

když je tady pozotuji.

Jak kůl v plotě já tam stojím,

jen ten řízek okusuji.

Samoty se v duši bojim,

z báglu další vytahuji.

V depresích se hlavou zmítám.

Také chci si okusovat hlavy.

Každého adepta já vítám,

lačně uléhám do trávy.

Jenomže já děvče pitomé,

co činy příliš nedomýšlí.

Bavím páry přítomné

a všechny, co dneska přišli.

Ono totiž vážení,

pryč byla červená knihovna.

A místo láskyplného blažení,

sedla jsem si do Hov...!!

Sousedská

Jednou takhle při večeru,

u televize dobíjím si sílu.

Je to pravda na mou věru.

Soused dal se k dílu.

Na dveře zběsile buší,

bubínky mi z toho brní.

Naše debata prý ho ruší,

malé dítě mu tam chrní.

Rudý vzteky, jak čínská vlajka,

z uší se mu mírně kouří.

Do zadku zařezává se mi krajka,

žluč se ve mě bouří.

"Milý pane sousedící,

co po mě teďka chcete?

Nezajímá mě vaše dítě spící,

nechápu, proč na mě rvěte.

Na hodinách je půl deváté,

já probírám důležitá témata.

Na tohle právo nemáte,

nechť pokračuje debata."

Něco těsně po půlnoci,

zvonek rozléhá se bytem.

"Prý tu bydlí ňácí cvoci."

Oznamuje strážník s citem.

Soused povolal si muže zákona,

nevím, co si od toho sliboval.

Že svezu se na kolena,

ve své "chytrosti" si liboval.

Ovšem to se chlapec přepočítal,

mě uniforma nenahání strach.

Policajt mě úsměvem vítal,

sousedův plán zaznamenal krach.

Rozpustila jsem si plavé vlasy,

mírně jsem se vyprsila.

Použila zbytky svojí krásy,

o odpuštění jsem poprosila.

Chvilku jsme si pokecali,

pak nám popřál klidnou noc.

Po zádech jsme se poplácali,

já bavila se moc.

Soused vzteky dveřmi třísknul,

já se opájela blažeností.

Plamínek v očích se mi blýsknul.

On, ať pojde zlostí!!

Pro Lenku ... Magistru Lenku

Někdo na dveře klepe.

Kdo to asi může být?!

Krev v žilách silně tepe,

je čas za kliku vzít.

Neboj se a otevři,

pozvi ho klidně dál.

Nenech ho stát v zádveří,

sám by se tam bál.

Na dveře ti titul ťuká,

nedočkavostí přímo hoří.

Vem za ruku toho "kluka",

tvou budoucnost nyní tvoří.

Magisterský titul se mu říká,

tvoje blažené vysvobození.

Ručička hodinek chvatně tiká,

času vskutku příliš není.

Blíží se ta děsivá chvíle,

kdy před porotu předstoupíš,

protneš pomyslnou čáru cíle.

O kousíček výš postoupíš.

Vím, že se toho bojíš,

strach svírá ti srdce.

Před branami sama stojíš.

Leni, držíš ho skoro v ruce!!.-)))

Če(čen)sko

Za oceánem leží země,

zaslíbená lidem hloupým.

Rozhořčením vře to ve mě,

atlas světa já jim koupím.

Zemi v srdci Evropy,

s kusem Ruska spletli si.

Zkrátka národ přihlouplý,

nejblbší pod nebesy!!

Če(čen)sko ... Aneb američané opět "bodovali" svou inteligenci

MHDrama

Metrem z práce jezdívám,

"tajně" pozoruji tváře lidí.

Zvláštní věci občas zažívám,

co málokdy se vidí.

Třeba tuhle při úterku,

během odpolední špičky,

žena zapomněla malou dcerku,

na peróně u lavičky.

Dveře už se zavíraly,

když to nebožačka zjistila.

Děcku do očí se slzy draly,

matka skoro rozum ztratila.

Do skla zběsile bušila,

amokem zatemněná mysl.

Odjezd vlaku křikem zrušila,

byť slova postrádala smysl.

Zjevem připomínajíc ohnivou saň,

vřítila se na nástupiště.

Hořkou zaplatila daň.

 Pozor dá si příště.

Děcko čapla za kapuci,

jak pára se vypařila.

Oživení pro všechny cestující.

Jízda, co se vskutku zdařila!!

"Dobrý den, nešlo tudy JARO?!"

Povím Vám příběh letošního roku.

Kalendářně jaro se psalo.

V reálu vzdáleno na sto kroků.

Počasí, co prostý lid sra.o!

Ranní teploty pod nulou značně,

během dne potemnělá obloha.

Lidé prahli po paprscích lačně,

pomalu obracejíc se na Boha.

Zimní kabáty ještě na velikonoční hody,

frňáky mrazem otupělé.

Stále v led proměněné vody,

Pokaženy jarní plány smělé.

Na drátech prokřehlé vlaštovky,

medvědi ještě v zimním spánku.

Na nohou teplé šponovky,

těla promrzlá od vánku.

Od nosu táhnou se nudle,

lidské schránky ztuhlé do morku.

S vítáním jara byli jsme vedle,

sněhuláci stále stojí na dvorku.

Opravdu nemohu to pochopit.

Ptám se tedy, kde se jaro zapomnělo.

Otěže již mělo uchopit,

teplo by to vskutku chtělo.

Prý dostaví se o víkendu,

já v to pevně věřím.

Že až vyjdu na verandu,

přijde i k mým dveřím.

Jinak, ať si mě nepřeje,

jestli se znovu zapomene,

přijdou zase závěje,

jež nejsou v dubnu nechtěné.

Pro letošek bylo zimy dost,

je čas na změnu období.

Jinak popadne mne zlost,

raději ať mě více nezlobí.

Já jsem sice zimomilec zarytý,

ale všeho příliš škodí.

Duben sněhem zakrytý,

zlobu ve mě rodí.

Inu, nezbývá než tiše čekat,

s pleteným kulichem v záloze.

Zda latinu již bude sekat,

slunko zjeví se na obloze.

Budu čekat pod peřinou,

ať při tom ještě nenachladnu,

dokud mrazy nepominou.

Jinak jistojistě brzy zvadnu.

Jaro, držím ti oba palce.

Na uvítanou mažu chlebíčky.

Jsi naše poslední šance,

jak rozjasnit zkřehlé tvářičky.

Chtivě po tobě prahneme,

nesmíš nás v tom nechat!

Bez tebe nejspíš zdechneme,

nezvládneme více čekat!!

Tupé kupé

Jedna dáma z Trenčína,

chtěla si žíti blaze.

To byla ta příčina,

proč platila tak draze.

Do ranního vlaku sedla,

tašky dala na sedadlo.

Než poslední řízek snědla,

kdosi bere za dveří madlo.

Do kupé vešla snědá žena,

pokynula mírně hlavou.

Usedla tiše jako pěna,

ládovala se tučnou stravou.

Vlak kodrcal se krajinou.

Na ženu lehký spánek padl,

ochromena opojnou vidinou.

Zatímco osud jinak cesty kladl.

Před Mělníkem otevřela víčka,

po kupé se rozhlédla.

Panika zachvátila její líčka,

smůla si na ni zasedla.

Ta tam byla žena snědá,

za okénky hustě lilo.

Ve tváři smrtelně bledá.

Bohužel, už pozdě bylo.

Pomateně soupravami běhá,

zlodějku dychtivě hledá.

Tíha na bedra jí lehá.

Varováním byla kůže snědá.

Průvodčí rameny krčí,

ženu amok popadá.

Jak zuřivý pes na něj vrčí,

jen ztěžka se teď ovládá.

Zkoprnělá na peróně postává.

Slzy po tváři jí kanou,

do naivek si pozdně nadává.

Osud zasahuje další ranou.

Po mokré dlažbě noha se smýkla.

Koleje se zlostně chvěly.

Ona jen v panice kvíkla.

Nohy do kolejiště jí sjely.

Houká vlak, brzdy kvílí,

čas na chvíli se zastavil.

Lidé v tvářích jsou bílí,

nemilosrdně vlak ženu popravil.

Není radno v kupé spáti.

Za příklad si toto berte.

Nikdy nevíte, co může se státi.

Na spánek raději ser.e!!

Šíp Ková

V zemi nedaleké teskno bylo,

mělo to prostou příčinku.

Bez dětí tam královské duo žilo.

Žhavé noci míjely se účinku.

Jednou král vzal si modré boby,

v ložnici to ožilo.

Pominuly smutné doby,

nemluvně se zrodilo.

Na svět děvče plavé juklo,

s modrou krví v žilách.

Celé království se mžikem shluklo,

Juchalo, jak jen to bylo v jeho silách.

Tři stařeny nad kolébkou se kloní,

pod vousy si něco melou.

Zatímco dítě slzy roní,

vykládají mu budoucnost celou.

Co předpověděla tahle senilní lůza?

První osud z karet věštila,

druhá prohnaná byla čůza.

Třetí jen oči hrůzou třeštila.

Poté nasadily si Kosmodisky,

čaply svoje honoráře.

Protézy odložily do dentální misky,

Šátkem zakryly svraštělé tváře.

Za čas na babky se zapomnělo.

Děvče osmnáctku slaví.

Opatrnosti na vědomí bráti mělo.

Místo požívání trávy.

Na večerní bazén-party,

o jehlu se píchlo.

Rozdány byly osudu karty,

celé království rázem ztichlo.

Hudba dohrála, i ptáci zklapli.

Lidé v tom okamžiku usnuli.

Jen tři kapky krve na zem kápli.

Ani roupy už se nehnuly.

Okolo hradeb rozrostlo se houští,

trny ostré, jako Horstův nůž.

Jen paprsky slunce křoví pouští.

Hledá se manuálně zručný muž.

Životy mužů vyhasly v trní.

Mnoho porazila vlastní lenost.

Některé ještě teď ruce brní.

Jiní měli toho zkrátka dost. 

Na velikonoční pondělí,

z lesa vynořil se propocený rom.

Alkoholem posilněn ještě po neděli.

Ulevil si za nejbližší strom.

Do rukou vzal motorovou pilu,

co "půjčil" si od souseda.

Jal se ihned k dílu,

počala trnová koleda.

Vzduchem létaly třísky,

mísily se s jeho potem.

S cigaretou mezi pysky,

prořezal se "živým" plotem.

Ve věži sličná děva ležela,

zraky mu z ní přecházely.

Touha v srdci hořela,

ručky si sáhnout na děvče chtěly.

Pravačkou proplesknul tvářičky,

tak, jak učila ho to babička.

Vyrazil jí při tom dvě stoličky.

Inu, vloudila se drobná chybička.

Otci volá o spásnou radu,

jak vzkřísit spící pannu.

S vidinou vyženěného hradu,

jál se do rozmnožování klanu.

Jazykem polechtal jí mandle krční,

děvče rázem procitlo ze spánku.

Oba byli lidé struční,

děvče záhy přišlo o blanku.

Když to viděl otec král,

ranila ho mozku mrtvička.

Beethoven mu tehdá hrál,

když do země spouštěla se rakvička.

Královna matka sbalila si kufry,

z konta vybrala tučnou sumu.

Na dceru mávla mezi futry.

Žízeň zahnala flaškou rumu.

Do týdne byla holka obtěžkána,

u plotny trávila své dny,

na pospas muži ponechána.

Rozplynuly se její dětské sny.

S každým rokem děcko nové,

s každým děckem nové kila.

V pokladně docházely "love".

Se silami u konce byla.

Jednou, hajný kolem se hnal,

sukni vytáhla si nad koleno.

Na koníka ji ihned vzal,

všechno on měl dovoleno.

Na děti se vykašlala,

s hajným za hranice zdrhla.

Za svobodou se lačně hnala,

do podnikání se vrhla.

Muž s dětmi zůstal sám,

v alkoholu utápěl svou zlost.

Propadl hazardním hrám.

Za minulostí pálil most.

Vzal si starou Bágovou,

sic byli oba rozliční.

Díky dávkám byli za vodou.

Dežo zdraví z Matiční.

Na závěr jedno malé poučení.
Máš-li ve financích zmatek,
vykašli se na učení.
Stačí "kvalitní" sňatek!!