6. přestupek - Vaříme s Denisem

   Máme tu tipovací soutěž. Jak dlouho myslíte, že to v tomto stavu vydrželo? Deset minut? Namazal si další a uklidil to? Houby! Dva dny! Dva překrásné dny jsme si počkali, než náš gastrokrál Denis uklidil "přípravu" svačiny. 

   Proč jsem to neuklidila za něj? Tak za prvé nejsem jeho služka. Za druhé mi slíbil "za chvíli". A za třetí to byl osobní sociální experiment, který málem přerostl v penicilin. Trvalo to 48 hodin, dvě hádky, 249krát "za chvilku" a jednu výhružku, že pustím, Taylor Swift ...

5. přestupek - Když ne sušák, tak postel

 

   Toto není obrázek ze stěhování. Ani z feťáckýho doupěte. Toto je má postel. Teda někde pod tím je má postel. Tohle je její denní verze. Jistý člověk, ten samý, co mi položil kecku vedle postele, tak tento člověk má prostě rád odkládání. Odkládání všeho, všude a čím víc, tím líp. To se Vám pak na jedný posteli sejde drogerie, lékárna, oblečení z práce, bunda jarní (byť je chladný podzim, ale někomu byla zima a nemohl najít mikinu ... No, a na sušák si se díval?!:_)). 

   Nejsmutnější na to je to, když se Vám chce spát, ale nemáte kde. Je Vám oznámeno, že to bude "za chvilku" uklizené a taky to za chvilku je. Za chvilku, která třeba trvá 75 minut ...

4. přestupek - Skříňosušák

   Je to zvláštní, ale to co vidíte na fotce není ani cikánská skříň na hadry na podlahu a ani vatra na pálení čarodějnic. Při detailnějším pohledu je možné si všimnout, že se jedná o sušák na prádlo. U nás (v bytě) též znám jako odkladiště, věšák na ramínka nebo "pak si to uklidim", že Denisi?! Je až s podivem, že tahle tvá zvláštní obsese, všechno odkládat na sušák, ještě nebyla předmětem žádných odborných psychologických bádání ...

3. přestupek - Sítkozácpa

   Dřezová pohádka o osamělých příborech tu byla nedávno. A vzhledem k úspěchu prvního příběhu, jsme se rozhodli na toto téma navázat další historkou ze stejného prostředí.
   Byl jednou jeden odtok ze dřezu a v něm bylo sítko. To sítko se jednou ucpalo a odtok vyschl. A jestli to sítko nikdo nevyhodil, tak tam jabka plavou ve vodě ještě dnes. Konec vyprávění.
   Pro mé drahé spolubydlící, speciálně pro tebe, Marceli, zopakuju tři fáze mytí nádobí:
1. Umyju nádobí
2. Umyju i příbory!!!
3. Vezmu to žrádlem zaprasený sítko a vyhodim jeho obsah do koše (to je ta bílá nadobka se žlutým pytlem asi metr a půl od tebe)!!!!!
    Bohužel Horst Fuchs umřel aniž by stihl vynalézt "samočistící sítko". A do té doby, než ho nějakej kutil vymyslí, ho musíme vynášet my. Děkuji za pozornost, konec hlášení.

PS. Když už jsme zmínili ten koš, tak je řada na Vás, hoši:-))

2. přestupek - Botník na nočním stolku

   Máme standardní byt 4+1. Je v něm WC, koupelna, kuchyň a tři pokoje. Jo a vlastně jsem zapomněla, je tam i chodba. Taková ta klasická. Klasická s botníkem. A i přes tento fakt, se čas od času objeví bota jinde. Třeba na nočním stolku vedle postele. Neříkejte, že se Vám to nikdy nestalo. Prostě takhle jdete z práce, jednu botu si sundáte v chodbě a druhou si prostě sundáte a dáte na noční stolek. Pak si jdete umejt vlasy do záchodový mísy plný želé a podojíte rohatou vačici ... Pokud se Vám tohle už někdy stalo, tak v Bohnicích mají skvělý pavilon, který se specializuje právě na tyto poruchy.

   Dodnes mi nebylo obstojně vysvětleno, jak, proč a kdy se tam ona bota dostala. Ta nezodpovězená otázka "Proč?" mě bude tížit eště v hrobě. Doufám, že mi na něj budeš, Denisi, nosit čerstvé pivoňky. A nejlépe v těch bílých converskách ...

Divadlo, část třetí (nebojte, už poslední)

   Fronta na toalety je naprosto ztracenej čas. Notabene, když v ní stojíte o samotě. Takže pro zkrácení dlouhé chvíle se můžete aspoň porozhlédnout po ostatních účastnicích kulturně-módní akce. No, Františka (taková ta erudovaná z Blesku – módní koutek pro seniory) by blila, velebnosti. Jestli se chcete levně pobavit, nechte se zaměstnat jako uvaděč v divadle. Pokud máte alespoň minimálně funkční estetickou část mozku, tak tady budete ve svém živlu. Neříkám, že jsem Haute-Couture, ale jako pojďme si říct, že unisexovej vydojenej svetr s růžovýma silonkami pod semišovou sukní není úplně vhodná volba do divadla. Chlapi, alespoň v košili se společenskou obuví, jsem zahlídla tak šestkrát. A to jsem eště u dvou přivřela oči a u jednoho jsem jedno zavřela úplně.

   Dobrá. Džíny v divadle už jsou vlastně takovej ten českej černej smutno-reálnej humor, jako fusky v sandoších. Odpouštim, odpouštim, odpouštim. Pojďme tedy ke stupňům vítězů. Na krásném třetím místě se umístila, a hodnotnou cenu ve formě igelitové tašky s nápisem „Maminka mi říkala, ať se teple obleču“, slečna v bledě modré mikině. Ano, byli jsme v divadle. Ano, přímo v hledišti. Ano, slečna měla mikinu. Ano, celou dobu. A ne, nebyla tam zima. A i kdyby byla, tak mikina by neměla překročit práh šatny. Abychom se nezdržovali, přikročíme k místu druhému. Na této příčce, a jen o malinko jí unikla příčka nejvyšší, se umisťuje postarší dáma v bílém tílku, černé podprsence (barva ramínek do dnešního dne není známa, jelikož byla ramínka zaříznuta hluboko v pažních faldech) a leopardích legínách. Celkový outfit byl doplněn o šál se stejným zvířecím motivem. Zatleskáme dámě na druhém místě. Firma CK ŠelmaTour poskytne finalistce dvacetičtyřtýdenní pobyt na Safari ve Dvoře Králové. A nyní už příčka nejvyšší. Velice těsné vítězství, ale i takové se počítá, obsadil … Prosím virbl! Pán ve třetí řadě přede mnou, jež zvolil klasickou, leč nadčasovou kombinaci teplých barev a ležérně-sportovního stylu, který se adekvátně hodí … hodí do Prachovskejch skal na nedělní výlet s rodinou. Kostkované Hannah kalhoty? Vážně?! Hnědé trekové boty? Vážně?! Zelenkavý balvněný tričko, které bylo zřejmě v sadě se spodním dílem pyžama? Vážně?! I když, tohle by se asi eště dalo přejít. Kdyby ty kusy nebyly v jednom kompletu! A hlavně v kompletu se softshellovou bundou. Ne milí čtenáři, neztratili jste se v ději. Stále sedíme v hledišti, dvě parta od šatny, šest řad před jevištěm. A čtyřicátníček si tam sedí jak starej bača v bundě. Softshellové. S kapucou. Vedle manželky, která kupodivu šla skutečně do divadla, a ne na procházku Českým rájem, na rozdíl od chotě. Jediné, co by jeho právník u soudu za Mravní ohrožování mládeže (spíš vlastimódozradu) mohl použít za polehčující okolnost je to, že bunda byla černá. Mohla bejt taky leopardí ...

   Oficiální vítěz naší ankety o titul „Srážka s blbcem je děsná, ale horší je srážka se softshellkou v hledišti divadla“ nám po vyhlášení ochotně zapózoval a i s chotí se odebral užívat nově nabyté slávy a zájmu do Dolních Prasochlívků. Ještě jednou, prosím, potlesk pro krále, a také milovníka, outdoorových aktivit. Pro mé vlastní estetické a etické dobro si budu myslet, že to byl nějakej sociální průzkum. Nebo Dejdar znova rozjel Ptákoviny ...

   Tak, a to byl můj kulturní zážitek a osvěta z divadla. Děkuju mami za lístek, stačilo příště jen do předsálí. Kultuře - zdar!

Divadlo, část druhá (ovšem ne poslední)

   Když jdete do divadla, připravte se na tři věci. Za prvé, s popcornem Vás tam nepustí. Za druhé, jako ve škole, čůrat se chodí jen o přestávkách. Za třetí, to, že jste připraveni na krajany v džínách neznamená, že jste připraveni na všechno. Ještě, než nám uvaděčka odtrhla lístek, jsem napočítala dvoje džíny (zřejmě má někdo dojem, že tmavá džínovina se rovná společenský oděv), několikatery tenisky (ne, ani tmavá džínovina, ani černé tkaničky na šedých keckách se do divadla nenosí), jednu slečnu, co si k mému překvapení nesundala v šatně své UGGčka a nepřezula se do něčeho, z čeho by dýchalo trochu více kulturnosti. Co kulturnosti, prostě něco, v čem by nevypadala, jako když jde do rumunskýho chlíva kydat hnůj prasatům.

   Hned, co projdete odbavovací halou – šatnou, se Vám naskytne tak malebný pohled, že jestli jste si nevzali kapesníček, budete muset slzy smutku a znechucení utírat do rukávu. Člověk zjistí, že Quelle a Bonprix nezkrachovali, jak jste si posledních patnáct let mylně mysleli. Halenkošatotrička verze fuchsiový sen jsou „vkusně“ sladěné s nachovými zvonovými manšestrovými jakoby kalhotami. Outfit doplňuje lesklá kabelka s flitrovou aplikací a bílé silonové punčošky čouhající z neméně atraktivních sandálků. Jedna, dva, tři, čtyři … U pětky jsem přestala počítat stoupenkyně Quelle katalogů. Nu, což? Špatný roh předsálí. Otočíme hlavu mírně vpravo, projedeme druhý roh. Dobrý, hezký, slušný, ne, co, dobrý, blééé, hnus, vážně? Asi takto jsem si zhodnotila páry z druhého rohu.

   Inu čas na toaletu. Jak nejrychleji najdete dámské WC? Najděte tu nejdelší frontu! Naivní je v tomto momentě si myslet, že s narůstajícím počtem pater bude ubývat i fronty. Omyl. Hrubý omyl. Jelikož kdybyste v původní frontě zaujali pozici, tak ne jenomže byste si mohli na baru objednat decku bílýho, jelikož je fronta natolik dlouhá, že dosahuje až k barovému pultíku na druhé straně místnosti. Ale hlavně byste už nejmíň mohli namotávat toaletní papír z univerzálního stojánku hned prvními dveřmi. Bohužel, takto si tedy rezignovaně stoupnete do té ve třetím patře, páč, když už jste sem vyšla, tak … Tak se tady taky vyčůráte. Samozřejmě vzápětí na to, se vzbudí starý pán Murphy a rozjede kolotoč svejch „zákonů“. Pět minut stojíte ve vnější frontě (to je ta, která stojí tak daleko od toalet, že si do ní většina lidí stoupne jen proto, že si myslí, že je to fronta do kinosálu nebo na něco zdarma, jako správný Čech). Mezitím Vás minimálně pětkrát drknou, šťouchnout kabelkou, nebo Vám rtěnkou štrejchnou o rukáv. Když konečně postoupíte do toaletního „předsálí“, tj. za prvními dveřmi. Ano, tam co je toaleťák. Zjistíte, že jsou tam čtyři kabinky. Z toho je ovšem jedna mimo provoz, druhá se ucpe čtyři lidi před Vámi, třetí má pokálenej „prstenec“ (prkýnko) a tu jedinou funkční blokuje ta paní, co vypadala, že si taky dala čočku. Fronta za Vámi jakoby tím momentem zmizela, jelikož tam eště vnitřní hlas sebeúcty dovolí, abyste se vyprdli na frontu a šli to radši „zasedět“. Jenomže Vy už jste tak blízko. Tak blízko svému cíli, kterému jste obětovali půlku svého času v divadle. Takže to dostojíte za třema extra, ale fakt extra pomalejma čůrajícíma. Konečně! Dovnitř, ven, hotovo. Minuta? Maximálně minuta patnáct. Co tam všichni tak dlouho dělali?!

   Záchod odškrtnut, pojďme se věnovat tomu, proč jsme sem přišli. Očumovat ostatní ...

Divadlo, část první

   Znáte to, jednou za čas se to tak zvláštně semele, že někde někomu odkejvete návštěvu divadla. Datum konání, leč Vám bylo stopětadvacetkrát opakováno, máte kdesi v mlžném oparu. „Ano mami, vím, že jdeme „píp“ listopadu do divadla.“ Ano, ano, divadlo šestnáctého listopadu. Nebo sedmnáctého? Je to vůbec v listopadu?!

   Nakonec, vzhledem k tomu, že vaše matka po těch letech strastí ví, že jste latentní imbecil, zvedne telefon a den předtím se (Vás) ubezpečí, že se dostavíte před divadlo, ve správný čas, ve správný den, převezmete si lístek a výsostně se usadíte k řádné kulturní aktivitě. Kupodivu to, co jsem považovala za nejodhalenější patu Achillovu – outfit, nebyl takovej oříšek, jako martýrium okolo. Ke svému milému překvapení jsem zjistila, že onen kus látky, který jsem považovala za šál, je černý, divadelňospolečensky přijatelný svršek. Je podzim, to, že mi látka topu  nepojme „madla lásky“ mě nikterak nerozhodilo. Podzim – sáčko – šál (skutečnej šál, ne několik let opomíjenej kus oděvu), hotovo, vyřešeno.

   Pravidelní návštěvníci divadel nemusí dále číst. Vy, co jste stejní kulturní neznabohové a pozéři jako já, číst. Je to pro Vaše dobro. Samozřejmě jen za předpokladu, že se hodláte jednou do toho divadla vypravit. V sedm divadlo, jsou čtyři, hlad. Normální holka, která by jako každá kaloricky-sečtělá dvacítka, držela okurkovou dietu měsíc před událostí, by hlad zahnala vodou, maximálně pěti zrníčky slunečnicových semínek. Já jsem se ovšem nežinýrovala. Mám eště tři hoďky, to ta čočka v klidu slehne. Hovno slehne. Nejenomže neslehne, ale rozpoutá totální střevní válku. Samozřejmě tu nehodlám rozebírat povětrnostní podmínky v našem 4+1, ale ani stahovací kalhotky Jennifer Lopez by tohle neštěstí nezvládly. O dvě hodiny později jsem stále měla břicho nafouklé tak, že kdybych si na palce na nohou pověsila proutěný košík, mohla bych se v klidu účastnit přehlídky horkovzdušných balónů.

   Celou cestu tramvají jsem se snažila s nikým sedícím nenavázat oční kontakt, aby náhodou neměl potřebu pustit sednout gravidní ženu. V šatně jsem sundala svůj břicho-maskující kabát i šál a přišla jsem si jak „hrnečku dost“. To mini psaníčko skutečně mělo větší šanci vyhrát cestu na oběžnou dráhu Saturnu, než zakrejt tu čočkovou neprozřetelnost. Proč dělaj ty divadelní programy tak malý? Měly by mít formát minimálně Mladý fronty. Nemusela bych pak hrát Tetris s kabelkou a pidilistem papíru, abych vizuálně zakryla co největší plochu svého břicha (čti balónu).

   Představení hezké, čočka se nakonec rozhodla spolupracovat s trávicím traktem a cestou domů jsem mohla v tramvaji zvesela očumovat všechny sedící spolucestující.

   Věřím, že Ezop by z toho udělal grandiózní bajku o dvou hloupých kamarádech – mém mozku a žaludku, kteří podcenili vnitřní sílu čočky. Jenomže čočka k čočce sedá, až to břicho zvedá!

1. přestupek - Příborový grupáč

"Nechci být sám."

"Ach, proč jsem tak sama?!"

"Ahoj, Vy jste tu sami?"

"Hm, jsme."

"Tak, co kdyby, když jsme tu všichni sami, co kdybychom tu byli spolu?"

"Jako my tři?"

"Nejen my tři, ale my všichni."

"Tak jo, čím víc nás bude, tím nám bude líp." Řekly si jednou příbory a sešly se ve dřezu. A od té doby, pokud neshnily nebo je někdo neumyl, tam leží na sobě a jsou spolu. Tak takovouhle pohádku neznám. Snad ani bratři Grimmové, a to byli pěkní saďouři. Ale ani ti by nevymysleli tak podlou, krutou a "hněvvyvolávající" povídku.

    Ale na světě existují jistí lidé, známí též pod pojmem "moji spolubydlící", kteří bez špetky slitování namíchají tenhle koktejl zlosti. Koktejly jsou samy o sobě dobré, ale když se jich překoktejlute, tak je to k pobli..í. A že se Vám to stane rychle, když tohle (viz obrázek nahoře) absolvujete každý týden. Zkrátka, jistí lidé (ano, stále myslím těmi "jistými" lidmi své spolubydlící) zřejmě vypnuli Prostřeno před koncem, protože jinak by věděli, že umýt nádobí znamená včetně příborů.

"Marceli, umyl jsi to nádobí?"

"Jo, umyl."

   Dívka jde do kuchyně, pohlédne do dřezu, lapá po dechu, nosem jí unikají drobné obláčky páry a oči se jí podlévají krví.

   Tak asi nějak takhle bych napsala scénář, kdybych o tom natáčela film. Film s názvem "Nasrání na počkání".

Hezký večer, ja si jdu namazat chleba talířem, jelikož nože stále odpočívají na dně dřezu ...