neděle 7. prosince 2014

Průměrná mozková kapacita učitelky

   Nedávno sem s hrůzou zjistila, že si nepamatuju půlku článku, co sem právě dočetla. Při cestě do práce sem zapomněla vzít vyhodit odpadky, který sem si naschvál dala za dveře. Dopoledne sem zapomněla zavolat kamárdce, který sem to den předtím slíbila. Odpoledne sem zapomněla koupit jednu věc ze dvou v drogerii. A cestou domu sem zapomněla koupit PETku (čti stáčené víno - morální podpora a udržovatel psychické odolnosti každé učitelky). 
   Zapomínám. Nebo spíš už mi prostě mozek navsakuje tyhle informace. No, bodejť by jo, když je jeho kapacita zaplněna bezcennými informacemi z práce. Ze školky. Informace, které sou ve valné většině nepodstatné. A já sem veleodborník v umění pamatovat si nepodstatné informace ...

  1. 4 třídy po 23 dětech. Plus mínus 90 jmen a příjmení dětí. Ano, není podmínkou umět všechna jména, ale mě tak nějak samy vlezou do hlavy. Prostě a jednoduše vytlačí jména minulého školního roku a vlezou na jejich místo. Budiž. A budiž to eště informace průměrné důležitosti.
  2. 4 třídy po 23 dětech po 2 rodičích. To máme cca 180. 180 rodičů. Chtě nechtě si pamatuju obličeje všech rodičů. Asi má mé podvědomí nějakou neutuchatelnou potřebu nemít potřebu se ptát "A Vy si jdete pro koho?".
  3. 4 třídy po 23 dětech po dvou rodičích po minimálně 2 prarodičů. A to už máme nepočitatelně tváří. Ale i to si pamatuju. Uplatním to sice tak asi jednou za čtvrtletí, když si zrovna onen dědeček jde vyzvednout vnuka. Informace zcela zbytečná.
  4. 4 třídy po 23 dětech, z čehož to jsou jen tak asi v 25% jedináčci. Takže další dávka obličejů, jmen a informací. I tady sem za normálního komunikativního stavu schopna zeptat se většiny dětí "Co bráška Dobromil vyhrál na tom okresním kole Discotance?".
  5. 4 třídy po 23 dětech po 2 rodičích, z čehož méně než polovina není rozvedena. Čímž přibývá informací o partnerském vztahu a životě rodičů, táty a tety Jarky, mámy a strejdy Marcela, mámy a psychologa. "Včera u nás byl strejda Karel." - "Počkat. A neřikal si minulý týden, že má přijet strejda Mirek?" - "No, ten už k nám nejezdí, protože ho maminka už nemá ráda ..."
  6. Každé osmé dítě má nějakou alergii. Tak to máme dobrej deset alergií, který, pokud nechcete u soudu vysvětlovat zanedbání péče, je dobrý znát. To, že je znáte, samozřejmě nemá vliv na to, že si na ně vzpomenete vždy v momentě, kdy dítě alergické na bílek krájí vejce. Příští rok se hodlám přihlásit na krajské kolo ve skoku do dálky z místa. Od dveří k onomu vejci slušný tři metry:-))
  7. Počet dětí krát (oblečení do školky plus oblečení ven plus pyžamo plus bačkory plus boty ven na druhou) plus hračka = "Neviděla jste Benediktovu čepici?" "Noooo, jo, ta je na tom druhém topení zleva."
   Druhou polovinu na "paměťovce" zabírá u každého pedagoga standardně složka Básničky - letní, podzimní, zimní, jarní; o zvířátkách; o prstech; na Ř, I, Ť; ...; Texty písniček pro děti; z pohádek; koledy; Pohádky - cca 30 dokážu poutavě převyprávět; 187 už jsem slyšela; 145 sem poznala až s nástupem do MŠ. Plus složka - Manuál, jak pracovat s každým jednotlivým dítětem z MŠ, abych neporušila Dětská práva ani Trestní zákoník.
   Vlastně, asi budu tohle dávat číst všem, co mi příště budou vyčítat, že si nepamatuju jméno rybičky, co chcípla nevlastní matce jejího expřítele.

Sněžné řetězy do každé tramvaje

Zima do Prahy nám dorazila,
v doprovodu pana deště,
tramvaj vlaky porazila,
zbývá metro ještě.

Silničáři připraveni,
tramvajáři nikoli,
pražané jsou rozezleni,
musí pěšky kamkoli.

Ono nám to neuškodí,
hejbat trošku nožkama,
ono se to občas hodí,
kochati se vločkama:_))

čtvrtek 27. listopadu 2014

6. přestupek - Vaříme s Denisem


   Máme tu tipovací soutěž. Jak dlouho myslíte, že to v tomto stavu vydrželo? Deset minut? Namazal si další a uklidil to? Houby! Dva dny! Dva překrásné dny jsme si počkali, než náš gastrokrál Denis uklidil "přípravu" svačiny. 
   Proč jsem to neuklidila za něj? Tak za prvé nejsem jeho služka. Za druhé mi slíbil "za chvíli". A za třetí to byl osobní sociální experiment, který málem přerostl v penicilin. Trvalo to 48 hodin, dvě hádky, 249krát "za chvilku" a jednu výhružku, že pustím, Taylor Swift ...

středa 26. listopadu 2014

5. přestupek - Když ne sušák, tak postel

 
   Toto není obrázek ze stěhování. Ani z feťáckýho doupěte. Toto je má postel. Teda někde pod tím je má postel. Tohle je její denní verze. Jistý člověk, ten samý, co mi položil kecku vedle postele, tak tento člověk má prostě rád odkládání. Odkládání všeho, všude a čím víc, tím líp. To se Vám pak na jedný posteli sejde drogerie, lékárna, oblečení z práce, bunda jarní (byť je chladný podzim, ale někomu byla zima a nemohl najít mikinu ... No, a na sušák si se díval?!:_)). 
   Nejsmutnější na to je to, když se Vám chce spát, ale nemáte kde. Je Vám oznámeno, že to bude "za chvilku" uklizené a taky to za chvilku je. Za chvilku, která třeba trvá 75 minut ...

úterý 25. listopadu 2014

4. přestupek - Skříňosušák


   Je to zvláštní, ale to co vidíte na fotce není ani cikánská skříň na hadry na podlahu a ani vatra na pálení čarodějnic. Při detailnějším pohledu je možné si všimnout, že se jedná o sušák na prádlo. U nás (v bytě) též znám jako odkladiště, věšák na ramínka nebo "pak si to uklidim", že Denisi?! Je až s podivem, že tahle tvá zvláštní obsese, všechno odkládat na sušák, ještě nebyla předmětem žádných odborných psychologických bádání ...

pondělí 24. listopadu 2014

3. přestupek - Sítkozácpa


   Dřezová pohádka o osamělých příborech tu byla nedávno. A vzhledem k úspěchu prvního příběhu, jsme se rozhodli na toto téma navázat další historkou ze stejného prostředí.
   Byl jednou jeden odtok ze dřezu a v něm bylo sítko. To sítko se jednou ucpalo a odtok vyschl. A jestli to sítko nikdo nevyhodil, tak tam jabka plavou ve vodě ještě dnes. Konec vyprávění.
   Pro mé drahé spolubydlící, speciálně pro tebe, Marceli, zopakuju tři fáze mytí nádobí:
1. Umyju nádobí
2. Umyju i příbory!!!
3. Vezmu to žrádlem zaprasený sítko a vyhodim jeho obsah do koše (to je ta bílá nadobka se žlutým pytlem asi metr a půl od tebe)!!!!!
    Bohužel Horst Fuchs umřel aniž by stihl vynalézt "samočistící sítko". A do té doby, než ho nějakej kutil vymyslí, ho musíme vynášet my. Děkuji za pozornost, konec hlášení.

PS. Když už jsme zmínili ten koš, tak je řada na Vás, hoši:-))

neděle 23. listopadu 2014

2. přestupek - Botník na nočním stolku


   Máme standardní byt 4+1. Je v něm WC, koupelna, kuchyň a tři pokoje. Jo a vlastně jsem zapomněla, je tam i chodba. Taková ta klasická. Klasická s botníkem. A i přes tento fakt, se čas od času objeví bota jinde. Třeba na nočním stolku vedle postele. Neříkejte, že se Vám to nikdy nestalo. Prostě takhle jdete z práce, jednu botu si sundáte v chodbě a druhou si prostě sundáte a dáte na noční stolek. Pak si jdete umejt vlasy do záchodový mísy plný želé a podojíte rohatou vačici ... Pokud se Vám tohle už někdy stalo, tak v Bohnicích mají skvělý pavilon, který se specializuje právě na tyto poruchy.
   Dodnes mi nebylo obstojně vysvětleno, jak, proč a kdy se tam ona bota dostala. Ta nezodpovězená otázka "Proč?" mě bude tížit eště v hrobě. Doufám, že mi na něj budeš, Denisi, nosit čerstvé pivoňky. A nejlépe v těch bílých converskách ...

sobota 22. listopadu 2014

Divadlo, část třetí (nebojte, už poslední)

   Fronta na toalety je naprosto ztracenej čas. Notabene, když v ní stojíte o samotě. Takže pro zkrácení dlouhé chvíle se můžete aspoň porozhlédnout po ostatních účastnicích kulturně-módní akce. No, Františka (taková ta erudovaná z Blesku – módní koutek pro seniory) by blila, velebnosti. Jestli se chcete levně pobavit, nechte se zaměstnat jako uvaděč v divadle. Pokud máte alespoň minimálně funkční estetickou část mozku, tak tady budete ve svém živlu. Neříkám, že jsem Haute-Couture, ale jako pojďme si říct, že unisexovej vydojenej svetr s růžovýma silonkami pod semišovou sukní není úplně vhodná volba do divadla. Chlapi, alespoň v košili se společenskou obuví, jsem zahlídla tak šestkrát. A to jsem eště u dvou přivřela oči a u jednoho jsem jedno zavřela úplně.
   Dobrá. Džíny v divadle už jsou vlastně takovej ten českej černej smutno-reálnej humor, jako fusky v sandoších. Odpouštim, odpouštim, odpouštim. Pojďme tedy ke stupňům vítězů. Na krásném třetím místě se umístila, a hodnotnou cenu ve formě igelitové tašky s nápisem „Maminka mi říkala, ať se teple obleču“, slečna v bledě modré mikině. Ano, byli jsme v divadle. Ano, přímo v hledišti. Ano, slečna měla mikinu. Ano, celou dobu. A ne, nebyla tam zima. A i kdyby byla, tak mikina by neměla překročit práh šatny. Abychom se nezdržovali, přikročíme k místu druhému. Na této příčce, a jen o malinko jí unikla příčka nejvyšší, se umisťuje postarší dáma v bílém tílku, černé podprsence (barva ramínek do dnešního dne není známa, jelikož byla ramínka zaříznuta hluboko v pažních faldech) a leopardích legínách. Celkový outfit byl doplněn o šál se stejným zvířecím motivem. Zatleskáme dámě na druhém místě. Firma CK ŠelmaTour poskytne finalistce dvacetičtyřtýdenní pobyt na Safari ve Dvoře Králové. A nyní už příčka nejvyšší. Velice těsné vítězství, ale i takové se počítá, obsadil … Prosím virbl! Pán ve třetí řadě přede mnou, jež zvolil klasickou, leč nadčasovou kombinaci teplých barev a ležérně-sportovního stylu, který se adekvátně hodí … hodí do Prachovskejch skal na nedělní výlet s rodinou. Kostkované Hannah kalhoty? Vážně?! Hnědé trekové boty? Vážně?! Zelenkavý balvněný tričko, které bylo zřejmě v sadě se spodním dílem pyžama? Vážně?! I když, tohle by se asi eště dalo přejít. Kdyby ty kusy nebyly v jednom kompletu! A hlavně v kompletu se softshellovou bundou. Ne milí čtenáři, neztratili jste se v ději. Stále sedíme v hledišti, dvě parta od šatny, šest řad před jevištěm. A čtyřicátníček si tam sedí jak starej bača v bundě. Softshellové. S kapucou. Vedle manželky, která kupodivu šla skutečně do divadla, a ne na procházku Českým rájem, na rozdíl od chotě. Jediné, co by jeho právník u soudu za Mravní ohrožování mládeže (spíš vlastimódozradu) mohl použít za polehčující okolnost je to, že bunda byla černá. Mohla bejt taky leopardí ...
   Oficiální vítěz naší ankety o titul „Srážka s blbcem je děsná, ale horší je srážka se softshellkou v hledišti divadla“ nám po vyhlášení ochotně zapózoval a i s chotí se odebral užívat nově nabyté slávy a zájmu do Dolních Prasochlívků. Ještě jednou, prosím, potlesk pro krále, a také milovníka, outdoorových aktivit. Pro mé vlastní estetické a etické dobro si budu myslet, že to byl nějakej sociální průzkum. Nebo Dejdar znova rozjel Ptákoviny ...

   Tak, a to byl můj kulturní zážitek a osvěta z divadla. Děkuju mami za lístek, stačilo příště jen do předsálí. Kultuře - zdar!

Divadlo, část druhá (ovšem ne poslední)

   Když jdete do divadla, připravte se na tři věci. Za prvé, s popcornem Vás tam nepustí. Za druhé, jako ve škole, čůrat se chodí jen o přestávkách. Za třetí, to, že jste připraveni na krajany v džínách neznamená, že jste připraveni na všechno. Ještě, než nám uvaděčka odtrhla lístek, jsem napočítala dvoje džíny (zřejmě má někdo dojem, že tmavá džínovina se rovná společenský oděv), několikatery tenisky (ne, ani tmavá džínovina, ani černé tkaničky na šedých keckách se do divadla nenosí), jednu slečnu, co si k mému překvapení nesundala v šatně své UGGčka a nepřezula se do něčeho, z čeho by dýchalo trochu více kulturnosti. Co kulturnosti, prostě něco, v čem by nevypadala, jako když jde do rumunskýho chlíva kydat hnůj prasatům.
   Hned, co projdete odbavovací halou – šatnou, se Vám naskytne tak malebný pohled, že jestli jste si nevzali kapesníček, budete muset slzy smutku a znechucení utírat do rukávu. Člověk zjistí, že Quelle a Bonprix nezkrachovali, jak jste si posledních patnáct let mylně mysleli. Halenkošatotrička verze fuchsiový sen jsou „vkusně“ sladěné s nachovými zvonovými manšestrovými jakoby kalhotami. Outfit doplňuje lesklá kabelka s flitrovou aplikací a bílé silonové punčošky čouhající z neméně atraktivních sandálků. Jedna, dva, tři, čtyři … U pětky jsem přestala počítat stoupenkyně Quelle katalogů. Nu, což? Špatný roh předsálí. Otočíme hlavu mírně vpravo, projedeme druhý roh. Dobrý, hezký, slušný, ne, co, dobrý, blééé, hnus, vážně? Asi takto jsem si zhodnotila páry z druhého rohu.

   Inu čas na toaletu. Jak nejrychleji najdete dámské WC? Najděte tu nejdelší frontu! Naivní je v tomto momentě si myslet, že s narůstajícím počtem pater bude ubývat i fronty. Omyl. Hrubý omyl. Jelikož kdybyste v původní frontě zaujali pozici, tak ne jenomže byste si mohli na baru objednat decku bílýho, jelikož je fronta natolik dlouhá, že dosahuje až k barovému pultíku na druhé straně místnosti. Ale hlavně byste už nejmíň mohli namotávat toaletní papír z univerzálního stojánku hned prvními dveřmi. Bohužel, takto si tedy rezignovaně stoupnete do té ve třetím patře, páč, když už jste sem vyšla, tak … Tak se tady taky vyčůráte. Samozřejmě vzápětí na to, se vzbudí starý pán Murphy a rozjede kolotoč svejch „zákonů“. Pět minut stojíte ve vnější frontě (to je ta, která stojí tak daleko od toalet, že si do ní většina lidí stoupne jen proto, že si myslí, že je to fronta do kinosálu nebo na něco zdarma, jako správný Čech). Mezitím Vás minimálně pětkrát drknou, šťouchnout kabelkou, nebo Vám rtěnkou štrejchnou o rukáv. Když konečně postoupíte do toaletního „předsálí“, tj. za prvními dveřmi. Ano, tam co je toaleťák. Zjistíte, že jsou tam čtyři kabinky. Z toho je ovšem jedna mimo provoz, druhá se ucpe čtyři lidi před Vámi, třetí má pokálenej „prstenec“ (prkýnko) a tu jedinou funkční blokuje ta paní, co vypadala, že si taky dala čočku. Fronta za Vámi jakoby tím momentem zmizela, jelikož tam eště vnitřní hlas sebeúcty dovolí, abyste se vyprdli na frontu a šli to radši „zasedět“. Jenomže Vy už jste tak blízko. Tak blízko svému cíli, kterému jste obětovali půlku svého času v divadle. Takže to dostojíte za třema extra, ale fakt extra pomalejma čůrajícíma. Konečně! Dovnitř, ven, hotovo. Minuta? Maximálně minuta patnáct. Co tam všichni tak dlouho dělali?!
   Záchod odškrtnut, pojďme se věnovat tomu, proč jsme sem přišli. Očumovat ostatní ...

Divadlo, část první

   Znáte to, jednou za čas se to tak zvláštně semele, že někde někomu odkejvete návštěvu divadla. Datum konání, leč Vám bylo stopětadvacetkrát opakováno, máte kdesi v mlžném oparu. „Ano mami, vím, že jdeme „píp“ listopadu do divadla.“ Ano, ano, divadlo šestnáctého listopadu. Nebo sedmnáctého? Je to vůbec v listopadu?!
   Nakonec, vzhledem k tomu, že vaše matka po těch letech strastí ví, že jste latentní imbecil, zvedne telefon a den předtím se (Vás) ubezpečí, že se dostavíte před divadlo, ve správný čas, ve správný den, převezmete si lístek a výsostně se usadíte k řádné kulturní aktivitě. Kupodivu to, co jsem považovala za nejodhalenější patu Achillovu – outfit, nebyl takovej oříšek, jako martýrium okolo. Ke svému milému překvapení jsem zjistila, že onen kus látky, který jsem považovala za šál, je černý, divadelňospolečensky přijatelný svršek. Je podzim, to, že mi látka topu  nepojme „madla lásky“ mě nikterak nerozhodilo. Podzim – sáčko – šál (skutečnej šál, ne několik let opomíjenej kus oděvu), hotovo, vyřešeno.
   Pravidelní návštěvníci divadel nemusí dále číst. Vy, co jste stejní kulturní neznabohové a pozéři jako já, číst. Je to pro Vaše dobro. Samozřejmě jen za předpokladu, že se hodláte jednou do toho divadla vypravit. V sedm divadlo, jsou čtyři, hlad. Normální holka, která by jako každá kaloricky-sečtělá dvacítka, držela okurkovou dietu měsíc před událostí, by hlad zahnala vodou, maximálně pěti zrníčky slunečnicových semínek. Já jsem se ovšem nežinýrovala. Mám eště tři hoďky, to ta čočka v klidu slehne. Hovno slehne. Nejenomže neslehne, ale rozpoutá totální střevní válku. Samozřejmě tu nehodlám rozebírat povětrnostní podmínky v našem 4+1, ale ani stahovací kalhotky Jennifer Lopez by tohle neštěstí nezvládly. O dvě hodiny později jsem stále měla břicho nafouklé tak, že kdybych si na palce na nohou pověsila proutěný košík, mohla bych se v klidu účastnit přehlídky horkovzdušných balónů.
   Celou cestu tramvají jsem se snažila s nikým sedícím nenavázat oční kontakt, aby náhodou neměl potřebu pustit sednout gravidní ženu. V šatně jsem sundala svůj břicho-maskující kabát i šál a přišla jsem si jak „hrnečku dost“. To mini psaníčko skutečně mělo větší šanci vyhrát cestu na oběžnou dráhu Saturnu, než zakrejt tu čočkovou neprozřetelnost. Proč dělaj ty divadelní programy tak malý? Měly by mít formát minimálně Mladý fronty. Nemusela bych pak hrát Tetris s kabelkou a pidilistem papíru, abych vizuálně zakryla co největší plochu svého břicha (čti balónu).
   Představení hezké, čočka se nakonec rozhodla spolupracovat s trávicím traktem a cestou domů jsem mohla v tramvaji zvesela očumovat všechny sedící spolucestující.

   Věřím, že Ezop by z toho udělal grandiózní bajku o dvou hloupých kamarádech – mém mozku a žaludku, kteří podcenili vnitřní sílu čočky. Jenomže čočka k čočce sedá, až to břicho zvedá!

1. přestupek - Příborový grupáč


"Nechci být sám."
"Ach, proč jsem tak sama?!"
"Ahoj, Vy jste tu sami?"
"Hm, jsme."
"Tak, co kdyby, když jsme tu všichni sami, co kdybychom tu byli spolu?"
"Jako my tři?"
"Nejen my tři, ale my všichni."
"Tak jo, čím víc nás bude, tím nám bude líp." Řekly si jednou příbory a sešly se ve dřezu. A od té doby, pokud neshnily nebo je někdo neumyl, tam leží na sobě a jsou spolu. Tak takovouhle pohádku neznám. Snad ani bratři Grimmové, a to byli pěkní saďouři. Ale ani ti by nevymysleli tak podlou, krutou a "hněvvyvolávající" povídku.
    Ale na světě existují jistí lidé, známí též pod pojmem "moji spolubydlící", kteří bez špetky slitování namíchají tenhle koktejl zlosti. Koktejly jsou samy o sobě dobré, ale když se jich překoktejlute, tak je to k pobli..í. A že se Vám to stane rychle, když tohle (viz obrázek nahoře) absolvujete každý týden. Zkrátka, jistí lidé (ano, stále myslím těmi "jistými" lidmi své spolubydlící) zřejmě vypnuli Prostřeno před koncem, protože jinak by věděli, že umýt nádobí znamená včetně příborů.
"Marceli, umyl jsi to nádobí?"
"Jo, umyl."
   Dívka jde do kuchyně, pohlédne do dřezu, lapá po dechu, nosem jí unikají drobné obláčky páry a oči se jí podlévají krví.
   Tak asi nějak takhle bych napsala scénář, kdybych o tom natáčela film. Film s názvem "Nasrání na počkání".

Hezký večer, ja si jdu namazat chleba talířem, jelikož nože stále odpočívají na dně dřezu ...

pátek 16. května 2014

Kdyby

Kdyby bylo KDYBY,
bylo by asi všechno jiné.
V prd... by byly ryby,
nikomu nebylo by to divné.

Kdybych ve školce nezlobila,
učitelkám by se ulevilo,
máma by o mě vařečku nezlomila,
tělo by mě nebolilo.

Kdybych ve škole dávala pozor,
hlavně na anglickém jazyce,
hodnotu měl by můj názor,
neříkali by mi prázdná palice.

Kdybych nosívala kružítko,
obalené měla učebnice,
místo pijáku používala pravítko,
nebyla bych flákač ulice.

Kdybych si zápisky psávala,
místo čmárání obrázků,
moudré rady bych dávala,
na každičkou otázku.

Kdybych studovala pečlivě,
méně bych se flákala,
úkoly dělávala poctivě,
těžko bych nad neúspěchy plakala.

Kdyby bylo tohle všechno kdyby,
byla bych jiná nežli jsem,
dělala bych jiné chyby,
otázkou je, jestli to vlastně chcem ...

pondělí 12. května 2014

Květnové hřiby

"Jsou-li májové hřiby červivé, 
bude suché léto."
Pranostiky bývají děsivé,
děsím se speciálně této.

Nevím, jak jsou na tom hřiby,
ale jsem si jistá tím,
že to poslední co mi chybí,
až si spodky propotím.

Chraňme ty bezbranné houby,
proti zkáze červivé,
bojím se letní zhouby,
jsou-li pranostiky pravdivé. 

sobota 10. května 2014

Kokrhel

Stojí v moři kokrhel,
vodu má až po kolena,
bude jí mít po prd...,
až přijde přílivová vlna.


Mamince

Foukala mi odřená kolena,
vlasy nad mísou mi držela,
mou pubertou byla znavena,
divím se, že tohle to přežila.

Pozdě chodívala spát,
před úsvitem vstávala,
únava na ní nebyla znát,
před sebou přednost mi dávala.

Po mém boku vždycky stála,
plnila mi bláhová přání,
svých snů se pro mě vzdala,
přede mnou mě chrání.

Avšak Díky málokdy slyší,
za to, že mi kryje záda,
i když názory se nám liší,
MAMI, mám Tě ráda!!

Květnový ráj

"Studený máj - v stodole ráj."
Zajímá mě, kde tohle maj,
jaký je to asi kraj?
O ráji sny se mi zdaj,
jak překračuji jeho kraj,
zkoumám každý jeho taj,
překrásný tobogán tam maj,
korunku na hlavu mi daj.
"A ty hudbo hraj!"

Všichni tohle znaj,
každý má svou báj,
jak vypadá jeho ráj.

Tak dlouho se chodí ... až se něco utrhne

Jak praví ono přísloví,
o chození se džbánem,
že můžeš šetřit na nový,
aniž by ti spadl na zem.

Osudovým se mi stalo,
spíše mojí věrné družce,
stačilo k tomu vskutku málo,
zasloužila bych si po držce.

Často jsem k ní chodívala,
více než je asi zdrávo,
nic jsem nedávala, jenom brala,
na tohlento měla právo.

Ráno vzala jsem jí do ruky,
že udělám si žrádlo,
měsíc po konci záruky,
v ruce zůstalo mi ledničky madlo:-))

čtvrtek 8. května 2014

(Ná)let

Stojím takhle na římse,
schválně, jestlipak zřítím se?
Dolů je to vcelku dálka,
dole sice tráva, ale vedle skalka.

Žaludek se mi z té výšky zvedá,
ve tváři jsem až smrtelně bledá.
Stačí jen roztáhnou paže
dotknout se nebeské záře.

Rázně vykračuji kupředu,
tož, promyšlené to mám dopředu.
Rukama zběsile kolem mávám,
najednou budík, právě vstávám.

pátek 18. dubna 2014

DUBENí

Duben já mám věru ráda,
až na ty romantické kýče,
kdy trávník huntují milenců záda
a všude smrdí petrklíče.

Duben já mám věru ráda,
až na tu divnou lidskou potřebu
řešit, kam zavítá příště ruská vláda
"Ať s tím počítáme dopředu."

Duben já mám věru ráda,
až na to jarem zblblý počasí,
přinejmenším je to zrada,
když nečekaně kroupy vytasí.

Duben já mám věru ráda,
až na ta stáda snědých cizinců,
je v tom totiž menší vada,
většina je fanoušky buzinců.

Duben já mám věru ráda,
až na tu každoroční seanci,
kdy ona je stále mladá
a já sem v tomhle bez šancí.

Duben já mám ... zamlžený,
jelikož má mladší kopie,
ta, co zdědila ty lepší geny,
ta, co se po dvou deckách opije,
ta, co ponižuje obézní ženy,
ta, co občas cizí auto rozbije,
ta, co podědila moje pleny,
ta, co závist druhých přežije.

Tak tahle hvězdná coververze
už pěknou řádku let,
vymazat to zkrátka nelze,
oblažuje můj všední svět.

Za dva roky čtvrtstoletí,
změnila se pouze o maličko,
k nevíře, jak to tryskem letí,
zpětně "Vše Nej má drahá Terezičko!"

PS. Rozflákaný auto omlouvá neschopnost protinožců sjednotit směr jízdních pruhů se zbytkem světa (že jo, VB, Indie, Japonsko ... a některé země Třetího světa, i když těm by se to dalo prominout) 
PS2. Kdyby jí PS (1) neomlouvalo, tak jí omlouvá to, že je blondýna.
PS3. Kdyby jí neomluvilo ani PS(1), ani PS2, tak jí omlouvá těch pět promile v krvi ... Ne, kecám, PS a PS2 musí stačit:_))

středa 16. dubna 2014

Z parku

Park večerem zalitý,
tma jako v ranci.
Člověk značně mokem opitý
nemá tu nejmenší šanci.

V okamžiku jakoby zastavil se čas,
větřík fouk, větvička křupla,
odkudsi vyjekl děvčete hlas,
ze křoví podivnost před ní hupla.

Park večerem zalitý,
tma jako v ranci.
Děvče záda potem politý
do očí dívá se kanci.


úterý 15. dubna 2014

Bez pointy

Svině ke svini sedá,
mě žaludek to zvedá,
ani spát mi to nedá,
kde se spravedlnost hledá ?

(Ne)očekávaný závěr

Tvá vůně se mi pod kůži vryla,
stále tvůj odér cítím.
Pouhá vzpomínka po tobě zbyla,
do dlaní těžko ji chytím.

Tvé tělo hebounké já stále vidím,
jak v blankytných peřinách leží,
sama sebe jen marně šidím,
zapomenout půjde stěží.

Tak jako všechno, i tohle skončilo,
zůstaneš ve mě, má krásná vzpomínko,
víc z tebe mi nezbylo ...
... mé uzené vepřové kolínko:-))

Zpátky

Delší dobu neměla sem slinu,
na "rýmy" sem zanevřela,
má lenost na tom nese vinu,
o to bych se těžko přela.

Dneska, v rámci nicnedělání,
do ruky vzala sem tužku,
událo se mocné klání,
šlo o vcelku těžkou fušku.

"Potěším" odvážlivce svojí tvorbou,
jen na vlastní nebezpečí,
je to čistě vaší volbou,
klasici v hrobech brečí ...