Zviřátko

Když jsem šla včera ze školky,

podél břehu Vltavy.

Přeskakujíce sněžné hrbolky,

v krku pocit bolavý.

Domů doplazila jsem se zdárně.

Dveře za sebou zavřela.

Úlevu očekávala jsem marně,

horečka mé čelo zalila.

Na očích brýle, kabát bílý.

Do všech dutin nahlížela.

Kapky potu ze mě lily,

knedlík já jsem v krku měla.

Paní v bílém průzkum utnula.

Z hrdla vysunula zrcátko.

Brvou ani nehnula.

"Je tam nějaké zvířátko."

Snesla jsem se do křesla.

Vodky dala bych si loka.

Ona ortel pronesla.

"V krku máte streptokoka."

Po ránu ho prášky krmím,

odpoledne zakapávám.

Starat o zvěř já se umim.

Jedničku si za to dávám.

V krku, jako v jámě lvové,

nos do krve sedřený.

Do hlavy mi datel klove.

Nudle až pod koleny.

Děkuji vám děti milé,

za věnování bacila.

Radostné jsou tyhle chvíle,

nemocného debi.a:-))

Trio

Místo nosu rypáček malý.

Zahnutý ocásek, růžové tělo.

V bahýnku si denně hrály.

Změnu už to chtělo.

Zatímco prasátka spokojeně chrochtají,

tři z nich balí svačiny.

Z chlívku vytratí se potají.

V rukou mapa, na nohou holiny.

Do světa se vydala,

doma se jim nelíbilo.

Nebezpečí neznala.

Málem je to přizabilo.

Slunce za obzor se skrylo,

měsíc jal se vládnout obloze.

Dilema před prasátky bylo.

V jaké budou spát poloze.

"Musíme si postavit chatrče."

Pravilo jedno z trojice.

"Ať nám na hlavu neteče.

To mě děsí nejvíce."

Rozhlédlo se okolo sebe,

z čeho domek postaví.

Nad ním temné nebe,

venku spát je o zdraví.

Otep žluté slámy čaplo,

střechu si z ní udělalo.

Místo dveří tričko naplo,

z radosti si zatleskalo.

Druhé z lesa dříví táhne,

že postaví si pěkný srub.

Na dno sil si prase sáhne.

Když klátí statný dub.

Třetímu domečky přišly chatrné,

přijde vítr a jsou v čoudu.

Známky inteligence byly u něj patrné.

Do rukou vzal malty hroudu.

Zatímco dva čuníci vyspávají,

on nezamhouřil očko jediné.

Domečky hotové mají.

Zkáza však je nemine.

"Čichám, čichám večeři."

Nemýlí se vlkův čenich,

svému štěstí nevěří.

"Za chvilku bude po nich."

Vlk nadechl se lehce,

zfoukl domek slaměný.

Prase chcípnout nechce,

vlkem po louce je honěný.

V dřevěném domku se skrylo,

vlk foukl znova.

Po sroubečku ihned bylo.

Vyhraje ten, kdo se schová.

V cihlovém domku tísní se prasata,

venku vlk se zase připravuje.

Bude opět střecha odváta?

Za okny vlkův dech duje.

Domek bez hnutí stojí,

vlk má tváře rudé.

Vepříci se smrti bojí.

Co jen s nimi bude?

Vlk naoko se vzdává,

předčasně prasata jásají.

On zatím žebřík ke komínu dává.

Druhou ofenzívu zahájí.

"Tak komínem se ti zachtělo?"

Prase v krbu zatopilo.

Ještě, že tenkrát čistou mysl mělo.

První prase strachem blilo.

Kožich vzplanul na to tata,

vlk je dodnes mrzákem.

A ta tři prasata,

sedí v klidu před barákem.

Popel(n)ice

Na plese pro nezadané,

vdova vdovce uhnala.

Vzala dcery neprovdané.

Chvatně za ním spěchala.

U večeře při svíčkách,

manžel se k ní naklání,

tajemný výraz na víčkách.

Vdova, ta se nebrání.

Do ouška jí něco šeptá.

Ženě lezou z důlků oči.

"Co to ten chlap breptá?"

Mírně se jí hlava točí.

Jednu dceru navíc má.

Co se statkem vyvdala.

Novinka pro ní neznámá,

panákem si sílu dodala.

Za měsíc se funus konal,

žena opět ovdověla.

Od svatby on těžce stonal.

Velké plány v hlavě měla.

Vlastní dcery na piedestalu,

třetí mezi služkami.

Blíží se čas princova bálu.

Dům zavalen stuhami.

S ošklivými dcerami do paláce míří,

nevlastní popel z pece vymetá.

Zatímco všude veselím to hýří,

blíží se nepříjemná odveta.

Když jde holka vynést smetí

a vyprat hadry ke splavu.

Ze stromu tři ořechy letí.

Dívce přímo na hlavu.

Skořápka se rozmlátila.

Holka z ořechu šaty tahá.

Značně se u toho zapotila,

obléct si je mírně váhá.

Ušmudlané tváře hbitě otře,

z vlasů vyčeše si smetí.

Rtěnkou ústa si natře,

na párty v kočáře letí.

Princ znuděný ošklivostí dam,

nehty si zlostí ohryzává.

Nejradši zůstal by sám,

než aby klofla ho nějaká kráva.

Dvéře letí, žasne sál,

vchází oslnivá krása.

Žasnou lidé, žasne král.

Princovo srdce jásá.

Ve víru rauše vlní se v bocích.

V tom dvanáctá odbíjí.

K dveřím míří po malých krocích.

Kouzlo pomalinku pomíjí.

Celé království žene se za ní.

Ona po schodech klopýtá.

Zouvá botku, co ve sprintu jí brání.

Stále mírně nalitá.

Matka zlostí téměř kvete,

rukama se rozhání.

Opilý jazyk se jí plete,

zlobu vodkou zahání.

Nelenil princ a popadl křusku.

Svolal družinu. Na cestu se dal.

Odhodlán hledat třeba i v Rusku.

Za neznámou na koni se hnal.

Se střevícem obcházel domy.

Správnou nohu hodlal najít.

Zavítal i mezi romy,

až tak daleko musel zajít.

Vdově v hlavě plán se klube.

Dcerám nohy ořezává.

Jedné z nich princ zkrátka bude.

Dalšího frťana si dopřává.

Zkrvavené nohy do střevíce tlačí.

Dcery bolestí se svíjí.

Chodidla do oleje jim máčí.

Avšak snaha se účinkem míjí.

"Víc dcer nemáte, milá paní?"

Zklamaně princ se táže.

"Ano, ale ta se společnosti straní.

V sazích celé dny se maže."

Na umouněnou nohu nazouvá střevíček,

sedí, jak na hrnec zadek.

Macecha vytne jí políček.

Rozjede se kolo plné hádek.

Princ na ušmudlanou holku zírá.

Na čele vyskočí mu vrásky.

Co je tohle za netopýra?

Kde je konec oné krásky?

Děvče otře si černé tváře.

Z ořechu vytáhne nové šaty.

Najednou line se z ní záře,

princ navlíká jí prstýnek zlatý.

Zdrcená matka upila se k smrti.

Líné dcery zůstaly samy. 

Její mrtvolu roztrhali chrti.

Ze statku zbyly jen trámy.

Hned v první noc manželství.

Princ přemýšlel o rozvodu.

Postrádal dívčino panenství.

Stal se obětí podvodu.

Děvče totiž místo pece,

vymetalo putyky.

Ulovit jí, to šlo lehce.

Pila samé patoky.

Týden ještě neuplynul,

děvče bylo gravidní.

To už holce neprominul.

Není dement naivní.

Když mu bylo patnáct let,

kůň se splašil, spadl z něj.

Na koule si při tom sed.

Byl z něj chlapík neplodnej.

Milou dívku poslal k vodě.

S pážaty si vínko dal.

Chudák malej po nehodě,

v hloubi duše pravdu znal.

 

Jednou ráno rozhodl se,

že už dále nemůže.

Však už bylo na čase.

Přiznat, že je na muže!!

Kar-Kůl-Ka

V Jižních Čechách kdesi,

žilo malé děvčátko.

Okolo baráku hluboké lesy.

Vlasy ostříhané nakrátko. 

Bosýma nohama brouzdala se rosou,

na palouku se srnkami křepčila,

nebyla žádnou namyšlenou husou.

Dobře se vždy učila.

Pro strach měla uděláno,

matku línou, otec slepec.

Příliš krásy nebylo jí dáno,

do očí naraženej rudej čepec.

13.8. babka narozeniny slaví,

otec koupil narozeninový koš.

Rum, bůček a další věci zdraví,

a striptéra pro rozkoš.

Matka před televizí leží,

bílé vínko do sebe lije.

Zrovna Ordinace běží.

Snad se z toho nepoblije.

Otec bílou holí do zdi mlátí,

na očích brýle černé.

Za pančovanou vodku se krutá daň platí.

Hledá své děvčátko věrné.

Dle pokynů děvče čapne kosík,

na hlavu narazí svou hučku.

"Z babči bude ale pašík!"

Praví, když vidí tu haldu bůčku.

Matka z gauče jí mávne,

otec na cestu dává rady.

Že až za kadiboudou zahne,

ať dá si bacha na šelmu, co trpí hlady.

Lesní cestou děvče kráčí,

z roští na ni něco civí.

Zlověstně se ty oči mračí,

chlupaté tělo, zažloutlí zuby křiví.

"Hola hej, děvče rudé,

kampak si se vydalo?

Čí pak ten košík bude?

Co kdyby ses ke mne přidalo?"

"Za babičkou, panáčku.

Je to támhle na mezi,

už jen jednu zatáčku.

Tam, jak voní hovězí."

Zatímco ona na lukách babce kytku trhá,

babička o život svádí boj.

Dravá šelma se na ni vrhá.

Zuby trhá bábě kroj.

Děvče na chatrné dvéře klepe.

Pod peřinou babka leží.

Chřípí se jí touhou třepe,

poslední chvíle děvčeti běží.

"Pročpak máš tak velké oči?"

"To, abych tě lépe slyšela."

Děvče matně něco tuší,

páč minule je bába neměla.

"A co ty ruce jako lopaty?"

"To, abych tě objala."

"A co ten dolní zub zlatý?"

"To, abych tě ... sežrala!"

Děvče v dutině ústní zmizelo.

V žaludku babča na ní čeká.

Venku už se setmělo.

Vlk přežráním heká.

Ke studni jde jazyk smočit.

Ale jen, co hřbet svůj dolů sklonil,

začla se mu hlava točit.

Bludný šotek už ho lovil.

Šel okolo myslivec,

na spícího vlka kouká.

"To je ale přežranec...

... kdo si to tady brouká?"

Tak, jako každý správný muž,

neváhal a konat začal.

Z kapsy vytáhl švýcarský nůž,

preparaci břišní dutiny načal.

Vyskočilo děvče v rudé čepici,

za ní ještě seniorka.

Jako někde v blázinci,

přišel si myslivec Borka.

Oko za oko, za zub zub,

z srdce děvčete pomsta pramení.

Doběhlo za dřevěný srub,

vleklo haldu kamení.

Do břicha mu haldu hodilo,

čepeček si srovnalo,

vše pečlivě zašilo.

Meze zlosti neznalo.

Zatímco babka frťany nalévá.

S těžkým břichem probouzí se vlk.

Studený pot mu záda polévá.

Žízní vyschlý dlouhý krk.

Ke studni se znovu sklání,

aby vyprahlý krk zchladil.

Velké břicho v pohybu mu brání.

Že se hlupák radši neposadil.

Gravitace, to je svině.

Vlk do studně zahučel.

Hlady chcípnul někde na dně.

Božím mlýnům neušel.

Babka s myslivcem dohromady to dala.

Za týden sestěhovali se.

Za měsíc se za něj vdala.

A neděle trávili v base.

Ono totiž naše děvče rudé,

za úkladnou vraždu za mřížemi sedí.

A pár let tam ještě bude.

To dobře všichni vědí.

A co z toho, děti milé, plyne?

Kdo chová se, jak nenažrané prase.

Příliš mnoho žere, brzo zhyne.

Za vraždu skončíte v base.

Život nikomu nic nepromine!!

Na mezi

Sedí brouček na paloučku,

k zemi hlavu kloní.

Co se ti stalo, broučku?

Proč tvé oči slzy roní?!

"Ááále, ... krovkama vířil jsem vzduch,

nasával jsem vůni kvítí.

Proletělo kolem stádo much.

k zemi se mé tělo řítí.

Střemhlav dolů na vozovku,

v očích mírná panika,

zlomil jsem si levou krovku.

Život ze mě uniká.

Když plazil jsem se ke krajnici,

země začala se chvět.

Náraz protrhl mi pravou plíci,

duše má opustila tento svět.

Na obláčku letěl jsem k nebeské bráně,

zmizela bolest, zmizely starosti.

Zaklepal jsem na vrata Páně,

očekávajíc dny plné radosti.

Ťukám, ťukám,

ale nic se neděje.

Zlostí uvnitř pukám.

Mizí moje naděje.

Klíčovou škvírkou dovnitř hledím.

Zkoumám, kde to vázne.

Velký "kulový" tam vevnitř vidím.

Je Neděle. Nebe je prázdné.

Na obláčku dolů jsem sjel,

že to v pekle zkusím.

Vrátný zrovna pauzu měl.

Prej jindy přijít musím.

Vrátil jsem se zpátky,

bolest pročísla mi krovky,

stojíc mezi bramborovými řádky,

pohmožděný od vozovky.

Na mez jsem si sednul,

pofoukal si tržné rány.

zbytky sil jsem zvednul.

Tam mezi bramborovými lány.

Zanevřel jsem na Nebe.

Na Peklo se vykašlal.

Každej myslí jenom na sebe.

Že bych se na to Nevysr.l!!"

Dortová

Dortová holka já jsem.

Dortem zaplnila sem jeden celý den.

Od rána matlala sem se v marcipánové hmotě,

marcipán byl na stole, na prstech, dokonce i v botě.

Zdárně s Moo dokončily sme naše mistrovské dílo,

ale sraní se s tim hodně bylo.

Teď jen, ať oslavenci chutná,

pochvala od něj je více než-li nutná:-))

Sacher

Jednou navštívil náš dům veleslavný pan Sachr,

na zvednutí nálady byl věhlasný machr.

Ze stolu se na mě potměšile smál.

Hlupáček! Měl se radši držet dál.

Jen, co sestra sfoukla svíčky,

už v rukách třímala jsem lžičky.

Holt, příště vyhněte se Sachři Vesi,

váš kolega teď leží v mém žaludku, kdesi.