Krnovské děvče

Jedno děvče z Krnova,

vydalo se do hlavního města.

Že prý začne od znova.

Osudová to byla cesta.

V hlavě měla smělé plány,

strategie vskutku stručná.

Okouzlovat chtěla pány,

co mají konta tučná.

Výstřihy až po kotníky,

minimální délka sukně.

Temně rudé plné rtíky,

dala se do díla pěkně.

V barech do rána sedávala,

od mrkání ztěžklá víčka.

Zadarmo se nedávala,

není žádná levná pičk..

Sem tam přišel úspěch,

občas zbylo zklamání.

Párkrát chytla výsměch,

jak ty chlapi nahání.

Za rok jí to omrzelo,

na Prahu se vykašlala.

Zpátky domů se jí chtělo,

 jistou zkázu zažehnala.

Vrátila se do rodného kraje,

za kasu si v Lídlu sedla.

Na slušnou si teďka hraje,

na nohy se opět zvedla.

Přehodnotila svoje cíle,

pozměnila chybnou taktiku.

Na rozdávání měla píle,

věří v jinou praktiku.

Chcete vědět, co to bylo?

Zřejmě vrtá vám to hlavou.

Co to děvče objevilo?

Inu, našlo cestu pravou.

Na chlapi se vypšouknula,

zbytečná to honička.

Žlučí lidem trochu hnula,

když stala se z ní lesbička!!

Kdo jinému jámu kopá ...

Do jámy prý padá ten,

kdo vykopal ji jinému.

Nebuď čéče zaslepen,

to je víra k ničemu.

Starej Dežo kopal jámy,

měl to jako zaměstnání.

Ovšem ten už není mezi námi,

díky maličkému zaváhání.

Jednou takhle díru hloubil

a v nestřeženém okamžiku,

byť kamión dlouze troubil,

rozmáz Deža na paštiku.

Děravou měl Dežo paměť,

nenavlékl si reflexní vestu.

Včera otevřeli jeho závěť,

sám vybral si do pekel cestu.

Manželce dal starej krumpáč,

dětem prošoupaný holínky.

A že byl to srdcí lamač,

neopomněl milenky.

První nechal chatu na Sázavě,

druhý zase svoji audinu.

třetí barák na Šumavě,

vykašlal se na rodinu.

Vdovu z toho trefil šlak,

milenky si pískaly.

Nasedly na první vlak,

vyzvedly, co od něho získaly.

Pět dětí u jeho hrobu stojí,

čelíčka svraštělá notnou zlostí.

Křivda, ta se těžko hojí,

když duše tvé se zhostí.

Jámy kopej s rozumem,

bezpečnost měj na paměti.

Až tu jednou nebudem,

ať jen v dobrém mluví o nás děti.

Eště, jen tak pro pořádek,

ta odrhovačka o Božích mlýnech.

Šťastné konce patří do pohádek,

přemýšlejte dobře o svých činech.

Okolo chodící Pešek

Chodí Pešek okolo,

nedívej se na něho.

Kdo se na něj koukne,

tomu jednu loupne.

Lidi všeobecně nemá rád,

jako malý neměl si s kým hrát.

Mladí se mu posmívali,

děti se ho zase bály.

Pro sebe si cosi mumlal,

zatímco si palec cumlal.

Místo trička nosil šaty,

ušmudlaný až po paty.

Místo školy oral pole,

lovil lišky, rubal v dole.

Krumpáčem tam uhlí ňoupal,

málokdy se klučík koupal.

Připomínajíc gorily v Tróji,

zápachem přirovnatelným k hnoji,

na návsi rozruch budí,

straší děti, co ho prudí.

Trpělivostí příliš neoplývá,

chybuje ten, kdo se na něj dívá.

To on potom z nenadání,

do tváře vás pleskne dlaní.

Chodí Pešek okolo,

nedívej se na něho.

Já to jednou udělala,

na hrdinku jsem si hrála.

Tma mě rázem obklopila,

pět minut jsem mimo byla.

Tvář oteklá jako balón,

kam se na něj hrabe "Stalon".

Dodnes mám tam obtisk ruky,

na levé ucho slyším jenom silné zvuky.

Hloupý, kdo se na něj dívá.

Já jsem ráda, že jsem živá!!

Mezi mraky

V hustém křoví vrabec sedí,

marným bojem vyčerpaný,

do prázdna mu oči hledí,

křídla trním rozedrány.

Kdysi křídly škádlil mraky,

teď je svázán okovy,

pozorujíc volné ptáky,

na pozadí modré oblohy.

Užíval si lehkost bytí,

na nebi se pyšně vznášel,

prý, že ho nikdo nechytí,

vlastní vinou ptáček pošel.

Kdo v oblacích si létá,

musí býti bdělí,

osud své cestičky si splétá,

jinak, než byste chtěli.

Na mysli to stále mějte,

byť budete sebevýš,

lehkomyslnosti sbohem dejte,

pevné zemi buďte blíž!!

Hloupá

Moje máma říkávala,

že hloupí vládnou světu.

Kdysi já jsem zaváhala,

nyní věřím v tuhle větu.

Nejhorší je srážka s blbcem,

vyhnout se jí zřejmě nedá.

I když tomu věřit nechcem,

i na chytrého hlupák sedá.

Na omylu jsou ti, kteří,

do hádky s ním se dají.

Zaslepeně tomu věří,

že na výhru šanci mají.

V zápalu boje ztratíte se lehce,

mohlo by se také stát,

byť se tomu věřit nechce.

Že i Vy blbcem budete se zdát.

Raději ustupte mu stranou.

Pro hloupého hloupý každý.

Hlupáci se z Vás stanou

a zůstane Vám to navždy!!

Jedna

Jedna ruka netleská.

Jedna kytka jaro nedělá.

Jedna hloupost nebeská,

na nejednu starost zadělá.

Nevím, zda už jsem tu o ní psala ... o té dívce jménem Ála

Jedna paní povídala,

že prý jednu holku znala,

co celé dny na rožku stála,

sukně rudá ve větru jí vlála.

Ta lásku nikdy nepoznala,

i když si jí tuze přála,

 bez úspěchu se za ní hnala,

až to nakonec vzdala.

Srdce obehnala skála,

ona nové role se jala,

stala se jednou z mála,

co na potkání klukům dala.

Jak s loutkami si s nimi hrála,

na lehkou váhu všechno brala,

na venek spokojená se zdála,

ve skutečnosti sama sobě lhala,

protože se příliš bála,

že by málo milovala.

S osudem po svém se prala,

ovšem, pak se ta věc stala.

"Jaká?", lačně jsem se ptala.

Potajmu se holka vdala,

starýho Paštiku za muže si vzala,

těšila se i z toho mála,

jako svíčka štěstím plála,

občas prý se i smála,

než ta příhoda se stala.

Nebohé děvče zachvátila spála,

i přes to, že léky do sebe prala,

mladé tělo jí zcela rozedrala,

zatímco vichřice za okny vála,

 ona klidně spala.

Nakonec věčnost z ní břemeno sňala

ze spánku už se neprobrala ...

Rozzlobený chrt ... Zajícova krutá smrt

Běží zajíc po lese,

práší se mu za ocasem.

Že už to prý nesnese,

vykřikuje hřmotným hlasem.

Ze zadku si broky klepe,

ošetřuje střelné rány.

Krev mu v žilách zlostí tepe,

na odplatu splétá plány.

Skrytý v plášti letní noci,

houštinami prodírá se.

Mozek zatemněný moci,

člověk v něm nevyzná se.

Pod oknem se přikrčuje,

něco skrývá za kožichem.

Copak asi on tam kuje?

Cosi skřípe nočním tichem.

Zcela soustředěný na svou misi,

zahajuje mstivou akci.

Ve vzduchu pachuť nafty visí,

hajnému uděluje lekci.

Ve víru noci zajíc křepčí,

kanystrem zběsile cuká.

Nedráždit ho bude lepší,

když tlapkou o mech ťuká.

Rychlý pohyb levé pracky,

zkázonosnou sirkou škrtá.

S lehkostí jí hází mezi klacky,

hájovna v mžiku chytá.

Hoří dům a hoří les,

zajíc zdrhá z místa činu.

Zachránil se jenom pes,

ušák cítí mírnou vinu.

Jak nám stará pravda říká,

Boží mlýny stále melou.

Na zemi se zajíc smýká,

skoro věčnost celou.

Přeživší pes, přátelé,

rozzlobil se na zajíce.

Do minuty necelé,

zakous se mu do zadnice.

V agónii zajíc pošel,

pes byl krajským hrdinou.

Nový domov rychle našel,

obklopen milující rodinou.

Závěrem mi ještě dovolte

vám drobnost poradit.

Cestu pomsty nevolte,

nemusí se to vyplatit!!

Vodníkovy mlýny melou

Na stavidle vodník sedí,

ze šosu mu voda kape.

Na hladinu tiše hledí,

celý rybník tvrdě chrápe.

Fajfka už mu dohořívá,

cilindr má oprýskaný.

Tak už tomu někdy bývá,

když ti život dává rány.

Nad obzorem vyšlo slunko,

paprsky rozehnalo mraky.

Do vodičky cosi žbluňklo,

vodník zaměřuje svoje zraky.

Stará vdova Lahodová,

šla si smočit statné tělo.

Změnila se chvilka pohodová,

slyšte, co se tehdá dělo.

Zčeřila se plocha vodní,

břehy byly zaplavené.

Babka zahučela pod ní,

Ubíhaly chvíle cenné.

Jak politý živou vodou,

starý vodník šipku skáče.

Nemaže se s touhle vdovou,

jež usedavě pláče.

Neztratil ani chviličku,

hbitě čapnul prázdný hrneček,

chytá do něj dušičku.

Babču čeká hrobeček.

Slastí a pýchou opojený,

hrdostí vypíná hruď.

Ale nikdo není nesmrtelný.

Tím si, hochu, jistý buď!

Pravou rukou bolest letí,

hrudní koš sevřený v křeči.

Bylo slyšet sprosté kletí,

na kolenou dědek klečí.

K doktorovi doplazil se,

panicky do dveří buší.

Otevřít nikdo nežene se,

osud svůj už jasně tuší.

Ono totiž na přes rok,

když šel doktor na ryby.

I on udělal mylný krok,

nikdo není bez chyby.

Hastrman ho stáhnul ke dnu,

do hrnečku duši zavřel.

Mělo to jen chybku jednu.

Díky které on pak zemřel.

Inu, promýšlejte svoje činy,

občas musíte se slitovat.

Lepší než-li pocit viny,

pozdě skutků litovat!!

MÁMĚ

Myslím, že je na čase,

sepsat pár děkovných vět.

Té, které čas neubral na kráse.

Té, co přivedla mne na tento svět.

Devět měsíců tělo jsem jí zatěžovala,

mnohé noci nad postýlkou probděla.

Nikdy si na nic nestěžovala,

přesto, že všechno o mě věděla.

Měnila mi znečištěné pleny,

nudle od nosu mi utírala.

Je mi vzorem správné ženy,

už jen proto, že se na to nevysr.la.

Mazala mi svačiny,

podepisovala kule.

Smávala se bez příčiny,

nezdolná byla její vůle.

Občas sáhla po fyzických trestech,

zkrátka nebylo zbytí.

Učila mě o životních strastech,

vlasy držela mi při blití.

Vždycky věděla si rady,

VŽDY TU PRO MĚ BYLA.

Přehlížela moje vady.

V pubertě mě nezabila.

Budiž jí věčná sláva,

zlatá socha na piedestalu.

Občas chovám se jak kráva,

často zapomínám na chválu.

Mé srdečné díky patří TÉ,

která nikdy neukázala mi záda.

A i přes to všechno zlé,

má mne pořád ráda.

Vše nejlepší ti přeji,

jsi TA nejlepší, co znám.

Moje rty ti říci chtějí

MAMI, RÁDA TĚ MÁM!!

Jedna, dvě, ... jak to jde?!

Jedna, dvě

čuník jde

Tři, čtyři

za ním netopýři

Pět, šest

Není to lest

Sedm, osm, devět

Sleduje je medvěd

Deset, jedenáct, a tak dále

Jdou pospolu stále

Dvacet, třicet, sto

Hezky se jim šlo

Jedna, dva, tři

Bok po boku, jako bratři

Čtyři, pět

Obešli celý svět

Šest, sedm, krát a děleno

bratrstvo bylo znaveno

Osm, devět, mínus, plus

Šak ušli cesty kus

Závěrem Rovná se

Ba už bylo na čase

Tři, dva, jedna, nula

Únavou těla ochrnula

Posadili se do trávy

Rozhlédli se kolem sebe

Bez jediné obavy

Sledovali nebe

Poté podali si tlapy

Popřáli si hezké časy

A jako správní chlapi

Užívali se pozemské krásy

Psíček

Sedí babka na lavičce,

jezevčík u nohou jí leží.

Chudák malá po mrtvičce,

zvedne se jenom stěží.

V ruce svírá slivovičku,

aby tělu dodala sil.

Zapírá se o hůlčičku.

Psík na špatném místě byl.

Babce podsmýkla se hůlka,

svalila se na lavičku

a jedna její půlka,

připravila pejska o nožičku.

O třech nohách nyní chodí,

na babku se dosti hněvá.

Hněvivý pohled na ní občas hodí,

chybí mu jeho noha levá!!

Drahá Májová

Na Petříně mezi květy,

lidé okousávají si hlavy.

Našeptávají si něžné věty,

nezatěžují je obavy.

Fronty, jak na pomeranče

před třešněma postávají.

Už nemyslím na hambáče,

když je tady pozotuji.

Jak kůl v plotě já tam stojím,

jen ten řízek okusuji.

Samoty se v duši bojim,

z báglu další vytahuji.

V depresích se hlavou zmítám.

Také chci si okusovat hlavy.

Každého adepta já vítám,

lačně uléhám do trávy.

Jenomže já děvče pitomé,

co činy příliš nedomýšlí.

Bavím páry přítomné

a všechny, co dneska přišli.

Ono totiž vážení,

pryč byla červená knihovna.

A místo láskyplného blažení,

sedla jsem si do Hov...!!